Protivné otázky dětí jsou pro mě zajímavé. A zájem, to je láska, říká známý pedagog Pär Ahlbom

Švéd Pär Ahlbom věří na svobodu a intuici v pedagogice. „Když jsme v pořádku my, jsou v pořádku i děti,“ říká. Skutečné učení podle něj  nastává, když jsme v pohodě sami se sebou a nejsme vystrašení. To platí i pro dospělé, kteří jsou s dětmi v kontaktu a své vnitní stavy na ně přenášejí. Zakladatel takzvané intuitivní pedagogiky Ahlbom letos vedl v Česku seminář pro dospělé i děti a při té příležitosti jsme s ním udělali rozhovor.

Založil jste školu Solvik, která je v pedagogice pojem. Stále tam ještě učíte, ve svých 86 letech?
Kdybych už neučil děti, přestal bych učit i dospělé.

Proč?
Při učení vycházím ze zkušenosti, zážitku, spíš než z nějakých znalostí. Zkušenosti jsem získal ve třídě, ale i všude možně jinde, při hledání odpovědi na otázku, kdo jsme. To není filozofická otázka, znát sám sebe je základ pro to rozumět dětem. A hodně mých objevů přichází skrz kontakt s dětmi. Jsou blíž než dospělí skutečnému světu, řekl bych duchovnímu světu. To, co vidíme, není vše, co existuje. Můj pedagogický přístup je v tomto ohledu ovlivněn Rudolfem Steinerem, zakladatelem waldorfských škol.

Jaké jsou další zdroje intuitivní pedagogiky, neboli čím se liší do té waldorfské?
Intuitivní pedagogika je jen jméno, nálepka. Nic moc to neznamená. Nicméně, jak je z názvu patrné, zdůrazňujeme intuici v pedagogice, což je přímé porozumění bez velkého přemýšlení, porozumění, které získáme mimo jiné pozorováním svých reakcí. Když bezprostředně porozumíme sami sobě, je to dobrý základ pro vztah s dítětem.  My všichni máme intuici a ta nám napovídá, jak věci jsou a co je dobré udělat, ale jsou to většinou jen mžiky a my nemáme pohotovost ani odvahu je zachytit. A tak žijeme, jak to jde, nemáme moc kontrolu nad tím, co se s námi děje, je to taková nedbalá existence. Ale když jsme pozornější, zjistíme, že i jako učitelé můžeme svou situaci daleko lépe poznat, můžeme udělat daleko více pro to, abychom jednali v souladu s ní a nenechali se jen tak vláčet sem a tam. Musíme dělat dobrá rozhodnutí. A když začneme hledat a být akurátní, dostane se nám i vedení.

Lektor intuitivní pedagogiky Lukas König hrál s dětmi jedné pražské školy divadlo a do hry integroval všechny dětské projevy. V tomto článku o tom vypráví učitel školy Pavel Kraemer.

Učitelé by určitě chtěli získat větší kontrolu nad sebou i tím, co se při výuce děje, ale mnozí nevědí, jak na to, připadají si bezmocní.
Musejí se přijmout takoví, jací jsou, to je první krok. Uzemnit se v tom, že se přijímají takoví, jací opravdu jsou. A pak zaujmout hravý postoj, vzpomenout si, jaké to bylo, když byli sami dětmi. Zapojit živý zájem. Nejlépe se rozvíjíme právě, když se o něco živě zajímáme. Zájem je láska k tomu, o co se zajímáme, a to k nám pak přichází. Učitelé musejí vzít svůj osobní i profesionální růst do svých rukou, neměli by si připadat uvěznění ve vnější situaci. Měli by věřit, že existuje svoboda být tím, kdo jsem.

Co podle vás působí potíže v dnešním vzdělávání a výchově?
Určitě je to náš pohodlný život, ten nás ve skutečnosti do velké míry omezuje. Hodně věcí získáváme příliš snadno: jídlo, zábavu, jsme vším přehlcení. Problémové chování dětí může být i reakce na tento stav. Mimochodem, když se nějaké dítě nechová, jak „má“, je to pro mě vždy zajímavé. Když má dítě všetečné otázky, jsem za to rád. Když se zeptá „Pare, jak to, že máš na hlavě ty skvrny?“ nebo „Jak to, že jsi potřetí ženatý?“ tak si říkám bravo, tohle dítě má odvahu se ptát. Je dost svobodné na to, aby se zeptalo. Jiné si myslí totéž, ale nezeptají se.

Měli bychom dětem říkat, co mají dělat, aby z nich vyrostli pořádní dospělí?
Tohle uvažování vychází z iluzorní představy o výchově. Dobrá výchova se nepředává tím, že něco řekneme, ale že něco ukazujeme, že nějací jsme. V dnešní době často chceme něco naučit, ale sami to neumíme, jen o tom mluvíme. V dřívějších časech se učení odehrávalo předváděním, ne mluvením. Co člověk učil, to i sám uměl. Podle mého se učitel a žák, rodič a dítě, člověk s větší životní zkušeností s člověkem s menší životní zkušeností mohou potkat jen tehdy, když dospělý dítěti svou osobností nepřekáží ve vývoji toho méně zkušeného, když neokupuje jeho duševní prostor svými představami. Tohle je velmi důležité. Musejí se potkat v otevřeném prostoru.

Žák zakladatelů intuitivní pedagogiky a lektor často pobývající v České republice Dieter Schwartz o své bolestné zkušenosti učitele, která měla dobrý konec.

Kde vidíte slabiny komunikace dospělých s dětmi?
Děti žijí tady a teď. Ale učitelé nebo rodiče s nimi mluví o tom, co bylo, nebo co bude, a proto se s nimi nepotkávají. Měli bychom být s dětmi tam, kde jsou, a jít s proudem přítomnosti do budoucnosti. Když jim říkáme „teď bys měl číst, aby ses zlepšil ve čtení“, tak jsme zaměřeni na výsledek, a to pro dítě není zajímavé. Celkově to není zajímavé. Velká část naší komunikace s dětmi vychází z obav.

Děti kladou dospělým otázky a dospělí jsou často unavení nebo bezradní a neví, co odpovědět.
Měli bychom umět rozlišit, jaké otázky jsou autentické dětské otázky a jaké otázky naopak děti převzaly od nás. Když se dítě ptá, jestli je Trump dobrý, nebo zlý, je to proto, že to slyší kolem sebe. Samotné děti se zajímají o úplně jiné věci, třeba o to, zda existují nadpřirozené bytosti. Každopádně bychom měli odpovídat upřímně, jak to vyvěrá z naší zkušenosti, v souladu s tím, jací jsme, ne tak, aby to takzvaně bylo dobré pro dítě. Nebo taky můžeme říci „to by mě taky zajímalo“. To dítě ocení, že není se svými otázkami samo.

A ještě k těm dětským otázkám. Po naší škole před nějakým časem běhala skupinka dětí a na každého, koho potkaly, volaly „nahoru, nebo dolů?“ nebo „dopředu, nebo dozadu?“ nebo „černá, nebo bílá?“. Většina dospělých, místo aby odpověděla „nahoru!“ nebo „černá!“, začala říkat „počkej, počkej“ nebo „to záleží“. Ale ty děti nechtěly slyšet nějaké komplikace, chtěly, aby jim někdo řekl „nahoru“ nebo „bílá!“. Chtěli od dospělého slyšet něco jako „jo!“. Ale my pořád myslíme na život jako na problém. A to je nakažlivé, starostmi pak nakazíme i děti.

Ani děti v minulosti neměly dokonalé podmínky k učení, a přesto se leccos naučily. Není to znak naší doby, příliš zjemnělé rozebírání, jak se děti cítí?
Ano, děti se mohou naučit spoustu věcí, ale často úplně zbytečně. To nejlepší, co mohou dospělí dát dětem, je vlastní neohrožená přítomnost, ta vnáší do komunikace s nimi naději, že vše je otevřené a světlé, plné možností. V takové atmosféře je možné se opravdu hodně naučit. Ale trávit čas s dětmi tak, že se jich ptáme na otázky jako „kolik je 2 a 2“, je absurdní. Dítě ví, že vy to víte, tak proč se ptáte? Víte, co myslím? Tenhle svět je opravdu příšerný, to neustále tlačení na výsledek, ve strachu a frustraci. Neměli bychom jít tímhle směrem, je to známka dekadence.

Skladatel, hudebník a waldorfský učitel Pär Ahlbom (1932) stojí u zrodu hnutí zvaného intuitivní pedagogika, které vzniklo ve Švédsku v Järně před 30 lety, kde Ahlbom spolu s Merete Lovlie založili školu Solvik. Pokládali ji za waldorfskou, protože vycházeli z pedagogických idejí Rudolfa Steinera, od hlavního proudu waldorfské pedagogiky se však jejich pojetí lišilo. Vycházejí z přesvědčení, že děti se učí nejvíce z činů a vnitřních postojů učitele. Učební plán ve škole je sice rámcově dán, nicméně daleko více než na jiných školách se vychází z pedagogické intuice. To samozřejmě klade velké nároky na učitele.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *