Dieter Schwartz: O holčičce s dlouhými vlasy, která neuměla počítat. Jak pocit ohrožení může zablokovat vaše dítě

Během let, kdy jsem učil na základní škole, jednou přistoupila do páté třídy holčička. Měla velmi dlouhé vlasy a byla poněkud zakřiknutá. Když jsem na hodině matematiky zadal početní úlohu, všiml jsem si, že nepočítá, jen zírá do papíru. Opatrně jsem se jí zeptal, jak jí tenhle výpočet učili ve škole, kde byla před tím. Začala mi to vysvětlovat. Brzy mi došlo, že úloze vůbec nerozumí, ale nechce to přiznat.

Když si všimla, že mi to začíná být jasné, propukla v pláč. A tohle se pak dělo opakovaně. Vždy, když jsem se jí na něco zeptal, předstírala, že zná odpověď, a když se dostala do úzkých, začala plakat. Choval jsem se k ní velmi jemně, ale nepomáhalo to. Vypadala opravdu vyděšeně.

Důvod jsem zjistil o něco později, když jsem mluvil s maminkou. V první třídě měla holčička učitele, řekla mi maminka, který jí jednou přede všemi, když něco počítala u tabule, řekl: “Jestli ti to i zítra půjde takhle pomalu, ustřihnu ti vlasy”. Od té doby hodiny matematiky prožívala ve stavu maximálního ohrožení, v režimu „alarm“. V takovém režimu dítě nemyslí, má zapnutého autopilota, jako kdyby šlo o život.

Věděl jsem, že v tomhle stavu mysli se matematiku nikdy nenaučí. Pokoušel jsem se jí z toho dostat na individuálním doučování. Zpočátku to mělo pořád stejný průběh. I když jsem ji ujišťoval, že se ničeho nemusí bát, že jí nehrozí žádné nebezpečí, panika se jí neustále vracela, nemohla si pomoct.

Asociace mezi nebezpečím a matematikou byla příliš silná. Promluvil jsem s ní o tom, jak to vidím, a požádal jsem ji, ať se snaží, co to jde, uvědomit si, že je v bezpečí a že jí nikdo neublíží, i když udělá chybu. Snažila se dělat, co jsem jí řekl. Nějaký čas trvalo, než byla schopná se ve svých emocích neztratit a než se vědomí bezpečí přeneslo z mysli i do jejího těla. Po nějaké době ale začala přece jen být uvolněnější i v situaci, kdy nevěděla, jak má něco spočítat. Dokázala paniku nahradit sledováním svých pocitů. I když při tom stále ještě plakala, dokázala mě poslouchat a časem i přemýšlet o početní úloze.

Došlo jí, co jsem jí neustále opakoval: že není její chyba, když něčemu nerozumí, že je mým úkolem najít způsob, jak jí to vysvětlit. Že ji při tom neodsuzuju.

Učil jsem ji matematiku až do osmé třídy. Nakonec počty zvládala v celkem uvolněném stavu, takže se dá říct, že v tomhle případě se mi podařilo do určité míry napravit, co ji tak poškodilo.

U mnoha jiných dětí se ale nikdy nedozvíme, co způsobilo jejich bloky. Vidíme je zablokované a myslíme si, že takové prostě jsou. Nedokážeme si představit, že před tím, než se něco stalo, byly otevřené a rády se učily novým věcem.

Němec Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře o ´intuitivní pedagogice´ a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a sedm let působil jako učitel na soukromé základní škole.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *