Category: Články

Milí,

ráda se s vámi podělím o malé zamyšlení se nad pojmem „intuitivní pedagogika“… z mého úhlu pohledu.

Máme za sebou několik online setkáních a několik zrušených seminářů. To celé nějakým způsobem ovlivňuje proud, který si říká intuitivní pedagogika. Některé věci tato doba zpomaluje a jiné urychluje.

To, co se zpomalilo, je zakončení druhého tříletého cyklu a tedy i start třetího běhu… Jakou formu asi bude mít další setkávání, kdo bude hlavní tahoun celého toho proudu, kde a jak často se chceme setkávat a šířit myšlenky a učení Pära Ahlboma, Merete Lovlie, Iris Johansson… (spolutvůrci intuitivní pedagogiky).

Na druhé straně se realizují a vznikají nové formy. Po české krajině chodí již mnoho z nás, kteří se v intuitivní pedagogice vzdělávají 7 let. Tedy od té doby, co se zrodila myšlenka soustavného vzdělávání se. A právě dnes, tento zvláštní čas, je asi nejlepší začít „dělat / předávat“ vše, co jsme se naučili, resp. vše co si každý sám za sebe ze seminářů odnesl, nějakým způsobem zaintegroval do sebe a náležitě strávil.

Tak například Honza se ponořil do zkoumání INTU her v online prostředí. Je jako ryba ve vodě a zkouší jak a co funguje, nefunguje, co se v online světě odehrává a jaký prožitek z toho může mít naše tělo či mysl.

Jiní se pustili do přenosu primární práce tedy osobní rozvoj skrze komunikaci. Předpokladem je bezpečné prostředí, nebo také „orodičování“, což je termín od Iris Johansson (více se o tom můžete dočíst v její knize). I zde se ukazuje, že online svět nemusí být překážkou.

Pro rodiny s dětmi vznikl před časem rodinný INTU camp, kde rodiče a děti ochutnávají bytí ve společenství bez hodnocení, program je bez organizování a přesto je naplněný kreativitou a hravostí.

A co malování, zpěv? To jsou nepostradatelné části proudu, který před časem dostal „nálepku“ intuitivní pedagogika…

A tedy dostávám se k otázce, co všechno INTU obsáhne? Jakou formu INTU může ještě mít? Například, když se nebudeme ještě nějaký čas setkávat a vznikne například pravidelné měsíční nebo týdenní setkání v online světě… Je to INTU? Nebo je to něco nového? Nebo INTU nikdy nemělo formu? Pär Ahlbom sám jednou řekl: „intuitivní pedagogika neexistuje“. Cokoliv má neměnnou formu, není živé tedy je mrtvé… A slova Merete Lovlie (malířky a spolutvůrkyně intuitivní pedagogiky) jsou také trefná: „nebojte se, prostě to dělejte i s chybami.“

Proto si na závěr dovolím pozvat každého, kdo má pocit, že stále čeká „až se vrátí vše do normálu“, aby okusil jakoukoliv novou INTU formu. A pokud cítí, že ho osoba, která pořádá setkání něčím oslovila, nechť se jí nechá inspirovat.

Hezké prozkoumávání nových příležitostí přeji.

Jana Kočí

Když otevřeme oči, používáme levou i pravou hemisféru. Když čteme, aktivujeme sítě neuronů ve zrakovém centru, sítě neuronů v řečovém centru, sítě neuronů v motorických artikulačních oblastech a pár dalších sítí neuronů, nervů a chloupků.

Vypráví Jan Kršňák

Když plánujeme, pracuje náš neokortex, nejmladší část mozku zodpovědná za lidský rozum, důvody a abstraktní myšlení nebo za dar jazyka. Někteří označují neokortex jako lidský mozek. Nicméně člověk má ještě dva další mozky.

Cítíme-li emoce, je to díky limbickému systému – savčímu mozku. A když je nám zima nebo potřebujeme utéct, zaútočit či dělat mrtvého brouka, řídí nás mozkový kmen – plazí mozek.

Když otevřeme oči, můžeme vidět, že v každém oka mžiku využíváme schopnosti všech tří částí, jež tvoří náš mozek. Vlastně není vůbec jasné, který zážitek prožíváme kterou částí mozku. Všechno, co prožíváme, prochází plazím, savčím i lidským mozkem. I zde, v říši písmen na monitoru, může mozek hrát intuitivní hru. Právě teď.

Intuitivní pedagogika je především hrou. Hrou s pohyby, se smysly, s pohledy a doteky, s chutí na život, se zápletkami duše. Je to pestrá paleta her s tělem. Nedílnou součástí těla je také mozek. Jen těžko se tělo pohybuje bez mozku. A mozek, jenž si nevšímá těla, nemívá zrovna životodárné a smysluplné nápady.

Z pohledu mozku je možné rozdělit hry intuitivní pedagogiky na tři skupiny: hry pro lidský, savčí a plazí mozek. Jednotlivé části mozku vnímají každou z her jinak. Během her objevují rozličné věci. Učí se, jak si lze se světem hrát nově a rozmanitě. Mozek rád poznává nové věci. Při hrách intuitivní pedagogiky mozek navíc zjišťuje, jak při zkoumání života poznávat sám sebe.

Neokortex se při intuitivních hrách často cítí nesvůj. Nemá ve zvyku si příliš hrát. Filtrování a třídění přicházejících informací je vážná věc. Neokortex považuje za samozřejmé, že má věci pod kontrolou a ví, jak to na světě chodí. Během her často objeví, že to tak spíš není. Jsou hrány právě tak, aby se během nich neokortex brzy ocitl mimo svou komfortní zónu, aby chyboval a pokud možno co nejlépe nevěděl. Do první skupiny her patří ty, které člověku umožňují vybočit z racionálního, kontrolujícího a plánovacího pohledu na svět směrem k dívání se a naslouchání savčímu a plazímu mozku.

Než neokortexu dojde, že se nachází ve hře, kterou nemusí třídit a řídit, že je na místě nechat vše jednoduše a volně plynout, chvíli to trvá. Následnou odměnou je pro něj klid. Hrající člověk může klidně poodstoupit od vlastních myšlenek a pokorně je pozorovat.

Stejně jako je savčí mozek aktivní ve hře, kterou bychom zařadili do první skupiny, je neokortex samozřejmě stále k dispozici i v hrách, jenž patří do skupiny druhé. Ačkoli není nijak dominantní a nachází se spíše upozaděn. Nic neřídí, přestože může být velmi vnímavým a učit se. Během her druhého typu jde primárně o pozorné prožívání emocí.

Intuitivní pedagogika hovoří o čtyřech základních emocích: radosti, strachu, zlosti a smutku. Žádnou z nich nechápe ani pozitivně ani negativně. Když nastanou, jednoduše jsou. Savčí mozek nehodnotí. Prožívá. Přijímá, co je přítomné a nesnaží se to nijak pochopit, uchopit či naopak popřít. Savčí mozek si je vědom, že pocity, které cítí, buď nepocházejí od něj, anebo naopak zcela vycházejí z něj.

Pokud platí první varianta, není třeba brát je osobně, anebo je dokonce chtít vyřešit. Pokud emoce naopak vycházejí z něj, ví, že má veškerou moc si je klidně prožít. Při intuitivních hrách se savčí mozek učí tuto moc používat. V bezpečném prostředí her objevují tělo a mozek taje vzájemné komunikace.

Člověk nemusí emoce buď popírat, anebo vyjadřovat. Může, nemusí, smí. Ale existuje ještě třetí možnost. Klidně a spokojeně emoce pozorovat, zatímco jsou prožívány savčím mozkem. A zároveň také svaly a chloupky a srdcem a žaludkem a duší a ostatními lidmi hrajícími si kolem.

Ve druhé variantě emoce vznikají, když obraz, který máme o světě, neodpovídá světu. Když něco potřebujete a nemáte to, nastupuje vztek nebo strach. Když někoho potřebujete a je mrtvý, přichází smutek. Když se překvapíte a dokážete, co jste si nemysleli, že byste vůbec mohli dokázat, pocítíte radost.

Hry intuitivní pedagogiky staví člověka do tohoto meziprostoru. Na místo, kde vznikají emoce. Na hranici, kde z jedné strany začíná obraz o světě a z druhé svět.  Je to tenká hranice. Při chůzi po ní není snadné udržet rovnováhu. Znamená to být na obou stranách kůže najednou. Venku i uvnitř. V nitru i na světě. Ve vědění i v nevědění. Ve smutku k popukání, v radosti k pláči, v opatrném vzteku, v rozumném strachu.

Když to savčí mozek dokáže, odměnou je mu spokojenost. A moc nad touto spokojeností. Emoce samozřejmě dál proudí tělem a duše i nadále zažívá zákoutí a svízele svých životních dobro družství. Savčí mozek je pečlivě vnímá a drží se své vlastní spokojenosti. Před nástupem emoce, při ní i po jejím dopuštění. Lidský život je hra, v níž jsme hráčem, instrumentem, na který hráč hraje i hravou melodií, kterou hrou vyluzuje.

Nejstarší částí mozku je plazí mozek. Po miliony let evoluce věnuje pozornost nejzákladnějším potřebám, teplu, potravě, vodě, blízkosti, životu jako takovému. Přestože se plazí mozek po této planetě pohyboval dávno před příchodem člověka, stále se rád učí. Nejzkušenějšími a nejmoudřejšími pozorovateli života se stávají ti, kteří jej poznávají nejdéle a nejdůkladněji. Nejen kolem sebe, ale především na sobě.

Třetí skupina intuitivních her zavádí člověka do nejjemnějších krajin. V nich se učí naslouchat plynutí všehomíra. Plazí mozek se rád nachází na hraně, kde se viditelný svět vynořuje z neviditelna. V prázdnotě, z níž stříká plnost života, v tichu, odkud se rodí slova a obrazy, v hlubinách, ve kterých bydlí něha nebo ve výšinách, o něž se opírá noc, když je unavená. Vedle toho plazí mozek rád prozkoumává vůni přepáleného oleje, lesky na pěně ve dřezu, vlasy namotané na hřebenu. Lidský a savčí mozek to vše klidně a spokojeně pozorují a hravě rozumí, že dobro družství člověka spočívá v jemně rozpustilém objímání plazího mozku se světem.

Plazí mozek necítí potřebu oddělit se od světa. Nezná individuální já, nepřemýšlí, nevytváří si představy, nebuduje rozdíly mezi sebou a ostatním. Klidně se evoluní. Zažívá. Hraje si s vnitřkem i vnějškem najednou. Prožívá. Absorbuje, aniž by filtroval. Rozléhá se, aniž by okupoval. Pohybuje se, i když nemění místo, polohu ani svůj tvar. Je v sobě, ačkoli se nachází po celém těle a zároveň ještě mnohem dál. Z pohledu plazího mozku nedává smysl rozlišovat mezi mozkem a zbytkem těla.

Intuitivní pedagogika svými hrami rozvíjí pozorné myšlení, klidné prožívání neklidných emocí a spokojené naslouchání záchvěvům plazího mozku. Když se chvěje plazí mozek, nedochází jen na chvění neuronů, synapsí a sítí, srdce zároveň zažívá smysluplnost života, člověk pociťuje lehkost bytí, jeho tělo odpouští a prostor a čas se rozpouštějí. Když se chvěje plazí mozek, chvěje se i svět. To právě znamená intuitivní vnímání.

Vyšel nový článek na webu Rodiče vítáni.

O tom, jak ve Švédsku vznikla intuitivní pedagogika a proč si ji oblíbili zrovna Češi.

Hezké počtení a ještě hezčí den 🙂

Jana

Intuice – výjimečné nadání nebo něco, co se můžete naučit?

Většina z nás zažila momenty intenzivní kreativity, uvědomění a štěstí. Tyto okamžiky obvykle přicházely nečekaně a nebyly ovlivněny vůlí. Když budeme trénovat svou intuici, tyto okamžiky se nemusí objevit kdykoliv budeme chtít, budou ale určitě přicházet častěji. Některé podmínky mohou blokovat naši intuici. Mentální bloky –  neustálé přemýšlení, které nezanechává vůbec žádný volný prostor. Pokud neexistuje volný prostor, nemůže se objevit nic nového. Emocionálně bolestivé zkušenosti (často, ale ne nutně, od raného dětství) mohou v určitých situacích vyvolat strach, víceméně podobný původnímu. Tento strach má za následek vzorce chování, kterých bychom se chtěli normálně zbavit, ale nemůžeme. V životě si vytváříme návyky, což jsou činnosti, které děláme znovu a znovu stejným způsobem, a proto je nakonec děláme nevědomě. Návyky nás mohou přesvědčit v tom, že změna není možná.

V každodenním životě se hluboká relaxace a jasné vědomí obecně považují za vzájemně se vylučující. Když se uvolníme, máme sklon být zasnění, a když se soustředíme, můžeme snadno cítit v našem těle napětí. Během tréninku naší intuice děláme to, co se zdá být zpočátku velmi náročné, děláme obě věci současně. V mnoha cvičeních a hrách intuitivní pedagogiky dostáváme alespoň dva pokyny, které se mohou zdát navzájem protichůdné. Např.: “Zaměřte se na nohy a rukama dělejte něco jiného.”, nebo: “Pohybujte se přirozeně plynule a také se vědomě vyhýbejte setkání s jinou osobou.” Nebo: “Hoďte holí přesně tak, že ji uvolníte bez jakéhokoliv úsilí.” Těmito cvičeními vytváříme prostor pro něco nového a neočekávaného, rozvíjíme intuici.

V intuitivní pedagogice začínáme prací s tělem. Hraním intuitivních her tělo překonává staré návyky prostřednictvím intenzivních dvoustranných cvičení, která integrují levou a pravou stranu těla, ruce a nohy, levý a pravý mozek, hlasité a tiché, rychlé a pomalé, atd. Ze začátku se propojení zdá jako nemožné, ale po chvíli hraní se nemožné stává možným. Jedním z úžasných rysů tohoto typu cvičení je pocit intenzivní radosti, který často přichází. Tato radost umožňuje překonávat překážky a bloky, se kterými je za jiných okolností velmi obtížné se vyrovnat.

Hry probíhají ve skupině lidí. Je dobré vědět, že někdy potřebujeme pro práci na sobě druhé. Radostné hraní ve skupině otevírá mnoho dveří pro náš osobní rozvoj.

Kdo vyvinul intuitivní pedagogiku?

Intuitivní pedagogika je založena na životním díle Pära Ahlboma. Narodil se v roce 1932 ve Švédsku a v 60. letech se stal úspěšným mladým hudebním skladatelem. Brzy poté se Pär rozhodl přestat skládat hudbu, začal pracovat s dětmi a následně založil školu, kde vyvinul spíše nekonvenční metody výuky dětí. Nejprve začal trénovat dospělé “speciálním způsobem”. Prostřednictvím mnoha různých cvičení trénoval používání smyslů ve velmi vysoké míře. Takto vybaveni byli učitelé schopni pracovat způsobem, který přímo odpovídal potřebám a potenciálu dětí. Také školní budovy byly postaveny tak, aby byly v souladu s okolní přírodou. Při jejich stavbě byly použity přírodní materiály, které byly navrženy s péčí a s ohledem na tok vody a vzduchu v budovách a kolem nich, začleněním všech forem a tvarů, které odpovídaly skalám, kopcům a stromům kolem nich. Mnoho věcí bylo vytvořeno ručně, aby byly v harmoničtějším a spolupracujícím vztahu s elementárními bytostmi v okolním prostředí.

V této škole spolu děti a učitelé pracovali v atmosféře svobody. Denní pohybová cvičení, vysoce ceněný význam hudby a umění, každoroční školní komunitní slavnosti s velkými inscenovanými hrami a vědomé využívání přírodních zdrojů byly některé z prvků práce Pära Ahlboma, která vyzařuje daleko za hranice Solviku (místa, kde stojí škola).

Začátkem roku 1998 učitel Thomas Pedroli začal zvát Pära, aby naučil rodiče, učitele a terapeuty  umění intuice, nejprve v Holandsku a později v Německu. Jeho seminářů se účastnilo stále více účastníků z mnoha evropských zemí. V roce 2003 Thomas spolu s Pärem a dalšími třemi učiteli zahájili první ze čtyř tříletých školení v intuitivní pedagogice, počínaje 80 účastníky z různých evropských zemí. Jen za prvních dvanáct let se uskutečnily semináře intuitivní pedagogiky s Pärem ve 24 zemích na čtyřech kontinentech. Od roku 2016 převzala podstatnou část výuky nová generace vedoucích seminářů, vyškolená Pärem. Ačkoli i nyní v jeho vysokém věku  pokračuje Pär v cestování do několika málo zemí a inspiruje mnoho lidí po celém světě.

Proč na internetu nenajdeme téměř nic o intuitivní pedagogice?

Může být udivující, že v našem věku digitálních technologií a volného přístupu k informacím je toho o intuitivní pedagogice na internetu tak málo. To však může být docela pochopitelné, protože je velmi obtížné popsat tato cvičení a výukové procesy. Mnoho her, cvičení a disciplín praktikovaných v intuitivní pedagogice lze nalézt také v jiných školeních. A přesto, když se podíváme blíže, zjistíme, že nejde jen o to, co se dělá, ale dokonce mnohem více o to, jak se to dělá. Můžeme najít hry důvěry v teambuildingu, hry naslepo v hrách raného dětství, vokální improvizaci v léčebných sezeních, trénink komunikace v koučování, tleskání v metodě Orffovy hudby, smyslový trénink v přírodní výuce a intuitivní malování v terapeutických sezeních. V intuitivní pedagogice se však toto všechno objevuje společně v holistickém kontextu, který dává smysl v nejhlubším významu. Můžeme udělat určité cvičení nebo hru “správně”, ale pokud chybí soudržnost, nedostaví se hluboký dopad, jaký známe z výsledků praxe intuitivní pedagogiky. V mnoha cvičeních je to právě tato soudržnost, která se objevuje po usilovném cvičení. A, jako vždy, je doprovázena tímto těžko popisovatelným zážitkem “flow” nebo “v proudu dění”.

V posledních několika desetiletích došlo k mnoha pokusům o psaní návodů k intuitivní pedagogice. Až dosud byla většina z nich tak neuspokojivá, že nikdo neuvažoval o jejich publikování. Možná nám moderní média brzy umožní najít interaktivní formu video-instruktáže kombinovanou s písemnými informacemi a kresbami, která dokáží intuitivní pedagogiku uspokojivě popsat. Může být také uklidňující, že i v době neomezeného přístupu ke všem druhům informací stále potřebujeme setkání se skutečným životem a s ostatními lidmi, abychom se ponořili do tohoto způsobu bytí a učení se.

Dalším důvodem, proč se na internetu objevuje jen velmi málo, když člověk hledá intuitivní pedagogiku, je toto: nikdy neexistovala oficiální organizace, žádná firma, žádná ochranná známka, žádné osvědčení, dokonce ani budova, která by spravovala intuitivní pedagogiku. A tak intuitivní pedagogiku můžeme spíše popsat jako decentralizované hnutí než organizaci. Všechna školení, semináře a workshopy jsou organizovány samotnými účastníky. Ukázalo se, že tento nedostatek vnější struktury je nejlepší ochranou svobody učení, která je tak zásadní, pokud máme praktikovat autentickou intuitivní pedagogiku.

Další učitelé první generace – Merete Lövli a Iris Johansson

Když začaly workshopy intuitivní pedagogiky, další dva učitelé pomohli formovat toto nové pedagogické paradigma udržitelnou cestou. Merete Lövli přispěla intuitivním malováním. Inspirovala účastníky, aby v sobě objevili původní kreativitu, která dřímá v každém z nás, i když se může skrývat pod silnými vrstvami nedostatku sebevědomí. Vyvinula jedinečnou metodu výuky a podpořila kreativní růst mnoha lidí.

Iris Johansson je specialistka na komunikaci, uznávaná po celém světě. Vytvořila tzv. “primární práci”, hloubkový způsob práce na myšlenkách a pocitech, které leží pod povrchem našeho vědomí. Účastníkům velmi pomohla lépe porozumět svým zkušenostem a lépe se z nich poučit.

Abychom lépe porozuměli přístupu intuitivní pedagogiky, následuje několik inspirativních myšlenek Iris Johanssonové o obecných mylných představách a nedorozuměních.

Když pracujeme na rozvoji naší osobnosti, díváme se na naše přesvědčení a nahrazujeme myšlenky, které pro nás již nejsou užitečné. Ačkoli nejsou založeny na skutečnosti, existuje mnoho myšlenek, kterým většina lidí věří, že jsou pravdivé, například:

• Učení musí být těžké a nepříjemné, pokud má vést k úspěchu. Celé generace byly nuceny tomu věřit. Moderní psychologie a výzkum mozku nám ukazují něco velmi odlišného – čím jsme uvolněnější, tím efektivnější jsou procesy učení. Strach (z následku) je neefektivní učitel. Důvěra je daleko udržitelnější způsob učení.
• Abychom dosáhli cíle, musíme být ochotni potlačit naše osobní pocity. Pokud něco potlačíme, dříve nebo později se to obrátí proti nám. Naše osobní pocity jsou motivátory našeho vývoje.
• Cesta k úspěchu je přímá a lineární, musí být dobře naplánovaná od začátku do konce. Nespočet lidí, kteří jsou úspěšní, nám ukázalo, že to není pravda. Jednotlivci musí být k úspěchu přitahování, nikoli k němu tlačeni. Pokud jednoduše následujeme tah, jdeme po daleko rozmanitější cestě. Tato cesta může být plná překvapení, která nejsme schopni předem naplánovat. Mít cíl je něco jiného než mít podrobný plán. Musíme být otevření a flexibilní, abychom mohli čelit všem druhům problémů.
• Hraní je pro děti. Dospělí si hrají, pouze pokud nemají nic lepšího na práci. My lidé jsme hravé bytosti, a dokud si budeme hrát, dokážeme si udržet své lidství. Když my, jako lidé, ztratíme naši hravost, často se chováme spíše jako zvířata, nebo dokonce hůř, můžeme začít projevovat určité kvality robotů: svým způsobem “perfektní”, ale bez pocitů tepla a morálky. V režimu hraní již nejsme otroky našich zvířecích instinktů ani našeho jednostranného intelektu – můžeme vytvářet věci věčné radosti.

Jak vypadá seminář intuitivní pedagogiky?

Co člověk potřebuje pro seminář intuitivní pedagogiky?

• Skupinu lidí (12 – 80), kteří se sejdou dobrovolně
• Facilitátora, který je vyškolený nejméně ve dvou různých oblastech, jako je hraní a komunikace, hraní a malování, nebo dva a více facilitátorů zaměřených na jednu oblast praxe. Hry a tělesná cvičení jsou středobodem intuitivní pedagogiky a zaberou většinu času semináře.
• Dostatek prostoru pro pohyb
• Dostatek času (např. tři až šest dní)

Proč je zdůrazněna dobrovolná účast? V mnoha školách, na školeních a v pracovních prostředích mají lidé často zadání a pokyny, které jsou povinni dodržovat. V tréninku intuice tento druh nastavení jednoduše nefunguje. Pouze pokud se zapojujeme ze svobodné vůle, jsme schopni iniciovat změnu.

Práci zaměřenou na tělo je žádoucí doplnit alespoň jednou další disciplínou. Doposud byla tělesně zaměřená práce kombinována s následujícími cvičeními: malba, zpěv, hlasová cvičení (metoda Werbeck), divadlo, umění a komunikace. Díky kombinaci a interakci obou disciplín se mohou obě vyvíjet snadněji.

Mít dostatek času je zásadní požadavek. Procesy růstu a učení jsou dokončovány v noci, když spíme, stejně jako o přestávkách, když nemyslíme na to, co se učíme, nebo se tím zabýváme. Mít odpovídající přestávky je pro tento druh práce neocenitelné. Možná je to těžko představitelné, ale přestávky jsou stejně důležité jako jednotlivé lekce. S tímto na paměti nevytváříme program s nepřetržitým programem a pětiminutovými přestávkami, ale místo toho vytváříme více času na “výdech” s delšími přestávkami, aby bylo možné strávit to, co jsme zažili. Seminář trvající více než jeden den je nutný právě proto, že potřebujeme čas strávený v našem nočním spánku, abychom dosáhli intuitivního učení.

Jaké jsou výsledky školení intuice?

Nyní, po 21 letech intuitivní pedagogiky, může vyvstat otázka: “Jaké jsou výsledky nebo dlouhodobé účinky tréninku intuice?”

Thomas Pedroli:

“Abych byl upřímný, nikdy nebyl proveden systematický výzkum na základě této otázky. Z tohoto důvodu mohu jen říci o svých vlastních osobních pozorováních a závěrech. Ve svém pozorování jsem určil tři kroky nebo úrovně, kterými účastníci procházejí při praktikování intuitivní pedagogiky. Kroky jsou pro jednotlivé účastníky samozřejmě velmi individuální, a stejně tak čas strávený na jednom nebo druhém se může velmi lišit. Dokonce i pořadí, ve kterém jsou kroky zažity, se může lišit. Obecně však trénink potřebuje jeden až tři roky, aby mohly být zažity všechny tři kroky.”

První krok

Nejprve se prostě “setkáme” a děláme mnoho pohybů, koordinačních cvičení a hraní. Většina účastníků přichází do stavu hluboké relaxace, kterou zřídkakdy zažívají v každodenním životě. To souvisí s prostředím, které postrádá hodnocení a kvantifikaci. Většina z nás žila od raného dětství prostředí plném hodnocení a očekávání, které nás nutí usilovat o stále více a o dosažení lepších výsledků. Negativní stránkou takového prostředí je ztráta kreativity a kontaktu s naší vnitřní motivací. Pro většinu z nás je velmi radostnou zkušeností, když znovu objevíme naši vlastní tvořivost. Je to jako znovu najít své vlastní vnitřní dítě. K navázání a prohloubení vztahu k našemu vnitřnímu dítěti potřebujeme dostatek času stráveného hrami a cvičeními.

Druhý krok

Druhá vrstva sestává z pocitů a emocí, které vznikají během her a které umožňují přístup k obsažené moudrosti. S postupující praxí přichází vedle prožívané radosti také kontakt s našimi vlastními blokádami a všemi možnými věcmi, které nám brání jednat a chovat se v našem životě tak, jak bychom chtěli. K vyřešení těchto blokád (každý má své vlastní specifické) musíme vytvořit nové synapse, abychom překonali staré reflexy. To je možné, ale vyžaduje to svobodnou vůli a trvalou praxi. Na této úrovni může být užitečná individuální pomoc, která je poskytována během seminářů.

Třetí krok

Konečně začínáme postupně jasněji rozumět mnoha vztahům mezi námi, naší minulostí, současným prostředím a naší budoucností. Zde můžeme pracovat na “klíčích” k tomu, jak čelit obtížným a neočekávaným situacím. Tyto “klíče” leží uvnitř každého z nás a nemají nic společného s “metodami” nebo “nástroji”, které bychom mohli použít za jiných okolností. Teprve tehdy jsme procvičili naši intuici. Intuice zde znamená, že neexistuje rozpor mezi naším myšlením a naším jednáním a že konkrétní jednání nebo reakce přesně odpovídá tomu, co má v danou chvíli nejlepší smysl. Obojí se děje vědomě. Myšlení a jednání mají jasný a smysluplný vztah. Intuitivní pedagogika je trénink pro celou lidskou bytost – neomezuje se primárně na věci, pomocí nichž bychom se mohli jednoduše adaptovat na vnější svět (např. jako v profesionálním životě).

Závěr

V průběhu let jsem viděl mnoho jednotlivců praktikujících intuitivní pedagogiku, kteří se rozvíjeli ve větším souladu se svými životy. Našli smysl ve své aktuální situaci, nebo pokud to nebylo možné, začali okolnosti svého života měnit. Změny se mnohokrát zdály “málo vzrušující”, ve skutečnosti ale byly hluboké a udržitelné. Štěstí neznamená, že “obloha je vždy slunečná a bez mráčku”. Štěstí znamená, že jsme schopni se vypořádat se sluncem i deštěm tvořivým, inteligentním a radostným způsobem, a poté podniknout další krok. Pokud jsme schopni integrovat tyto polarity do aktivní celistvosti, s milostí a lehkostí, pak “toto” je intuice.

O autorovi:

Thomas Pedroli se narodil v roce 1957 v Nizozemsku. Poté, co studoval jako učitel Waldorfu, se v roce 1980 setkal s Pärem Ahlbomem. Thomas pracoval jako učitel hudby a třídní učitel na Waldorfských školách v Německu a Nizozemsku.

Inicioval intuitivní pedagogiku s Pärem v roce 2003 a učil s ním na více než 50-ti seminářích intuitivní pedagogiky. Od roku 2015 pracuje na volné noze jako hráč na lyry, vedoucí seminářů a intuitivní kouč v mnoha evropských zemích, v Japonsku a Číně. V roce 2018 vydal knihu “Rozhovory s Iris Johansson”.

V létě jsme navštívily letní seminář intuitivní pedagogiky ve škole Solvik ve švédské Järně a udělaly pro vás rozhovor se spoluzakladatelkou a malířkou Merete Lövlie. Merete měla přijet na podzim do Česka, ale s ohledem na svůj zdravotní stav a z rodinných důvodů návštěvu zatím odloží. Přesto by nás ráda povzbudila k odhodlání začít malovat i bez její přítomnosti. O tom, jaký to má pro nás smysl, se rozpovídala hned v první otázce.

Jana Kočí, Silvie Lišková.

Proč je důležité pro lidi začít znovu malovat? Co mohou získat?

Merete: Když děti malují, jen malují. Jako děti máme přímý kontakt se svou kreativitou. Postupem času přestáváme růst jako celek a můžeme cítit, že nám něco začíná chybět. Přesto to tak nemusí být u všech – spousta lidí má dobrou práci, rodinu, jsou zajištěni… Když začneme zase malovat, můžeme se znovu propojovat se svou duší, s emocemi, kreativitou, smysly a cítíme, že jsme to my. Můžeme si to představit např. o Vánocích. Po Štědrovečerní večeři jdeme ven. Možná trochu sněží, možná je pár hvězd na obloze a cítíme, že jsou opravdu Vánoce. Je to tak hluboký pocit, že i když nevěříme, tak to víme. Duše ví, že jsou Vánoce. Duše je větší než pocity. Pocity má člověk pořád, jsou na povrchu. Díky malování se vracíme k sobě. Jako učitelé dětí bychom měli znát odpověď na otázku, jaký má smysl malovat.

Co dítě dělá, když maluje?

Merete: Když dítě kreslí nebo maluje, dostává se do kontaktu se svou vlastní přirozeností, se svou vůlí a s vnějším světem, s barvami, štětci, předměty a událostmi, které jej obklopují. Děti tak rozvíjejí své koncepční schopnosti, své představy o tom, jak věci fungují. Jejich chuť tvořit a představivost vytvářejí jejich obrázky a tak cítí, že jim sami rozumí. Dítě komunikuje se sebou samým, vidí svůj vlastní vnitřní svět zhmotněný na papíře, a z toho má radost. Všichni jsou inspirováni pocitem života a tvořivosti. Malba je zcela individuální činností s různým významem pro každé dítě. Malování proto ovlivňuje vývoj každého dítěte úplně jiným způsobem.

Co si myslíte o hodnocení dětského obrázku?

Merete: My, učitelé, velmi často posuzujeme obrázky dětí. A mnoho dětí to oceňuje. Ale jaké jsou mé důvody posuzování? Dle čeho soudím? Dle nějakého preferenčního rámce? Nebo jednoduše dle mého osobního vkusu? Dítě rychle zachytí, co se jeho učiteli líbí a může se dobrovolně přizpůsobit, aby bylo pochváleno. Není tajemstvím, že pochvala chutná sladce! Při posuzování také určuji, co je správné a co je špatně, co je krásné a co je ošklivé. Člověk zavádí estetická kritéria, která mají velkou váhu a mohou trvat celý život. Posuzování již není svobodné. Nosím brýle, které rozhodují o tom, co si myslím o tom, co vidím.

Merete Lövlie – Švédská malířka a waldorfská učitelka, která spolu s Pärem Ahlbomem založila v 80-tých letech školu Solvik v Järně. Pokládali ji za waldorfskou, protože vycházeli z pedagogických idejí Rudolfa Steinera, od hlavního proudu waldorfské pedagogiky se však jejich pojetí lišilo. Vycházejí z přesvědčení, že děti se učí nejvíce z činů a vnitřních postojů učitele. Učební plán ve škole je sice rámcově dán, nicméně daleko více než na jiných školách se vychází z pedagogické intuice. To samozřejmě klade velké nároky na učitele.

V těchto dnech jde do knižních regálů kniha, která zaznamenává rozhovory s Iris Johansson. Je vydána pod názvem Intuitivní pedagogika, škola budoucnosti. Autorem knihy je Thomas Pedroli, který vede semináře i zde v Čechách a doprovází několik škol v Plzni, v Praze a v Opavě.

Iris Johansson (mentorka a lektorka seminářů intuitivní pedagogiky, spisovatelka s poruchou autistického spektra) mluví v knize o „čtvrté komunikační dimenzi“. V letech 2015–2017 vedla Iris Johanssonová ve Švédsku o této nové komunikační dimenzi samostatné semináře. Thomas Pedroli všechna setkání tehdy nahrával a právě z těchto audiozáznamů vznikla tato kniha, která vyzývá k výraznému přehodnocení školního vzdělávání a přispívá k pochopení nové generace dětí i dospívajících. Intuitivní pedagogika vznikla v roce 2003 z iniciativy Thomase Pedroliho jako název vzdělávacího semináře pro učitele, rodiče a terapeuty, kteří chtěli rozvíjet intuici prostřednictvím her, uměleckých činností a komunikace. Vedoucím seminářů byl zakladatel švédské waldorfské školy v Solviku Pär Ahlbom, Iris Johanssonová byla v letech 2003–2016 lektorkou komunikace.

Knihu si můžete objednat přes tento formulář a následně se domluvíme na předání.

Kontakt: Jana Kočí, tel. +420 777 351 477

autor: Jitka Polanská zdroj: Rodiče vítáni

Švéd Pär Ahlbom věří na svobodu a intuici v pedagogice. „Když jsme v pořádku my, jsou v pořádku i děti,“ říká. Skutečné učení podle něj  nastává, když jsme v pohodě sami se sebou a nejsme vystrašení. To platí i pro dospělé, kteří jsou s dětmi v kontaktu a své vnitní stavy na ně přenášejí. Zakladatel takzvané intuitivní pedagogiky Ahlbom letos vedl v Česku seminář pro dospělé i děti a při té příležitosti jsme s ním udělali rozhovor.

Založil jste školu Solvik, která je v pedagogice pojem. Stále tam ještě učíte, ve svých 86 letech?
Kdybych už neučil děti, přestal bych učit i dospělé.

Proč?
Při učení vycházím ze zkušenosti, zážitku, spíš než z nějakých znalostí. Zkušenosti jsem získal ve třídě, ale i všude možně jinde, při hledání odpovědi na otázku, kdo jsme. To není filozofická otázka, znát sám sebe je základ pro to rozumět dětem. A hodně mých objevů přichází skrz kontakt s dětmi. Jsou blíž než dospělí skutečnému světu, řekl bych duchovnímu světu. To, co vidíme, není vše, co existuje. Můj pedagogický přístup je v tomto ohledu ovlivněn Rudolfem Steinerem, zakladatelem waldorfských škol.

Jaké jsou další zdroje intuitivní pedagogiky, neboli čím se liší do té waldorfské?
Intuitivní pedagogika je jen jméno, nálepka. Nic moc to neznamená. Nicméně, jak je z názvu patrné, zdůrazňujeme intuici v pedagogice, což je přímé porozumění bez velkého přemýšlení, porozumění, které získáme mimo jiné pozorováním svých reakcí. Když bezprostředně porozumíme sami sobě, je to dobrý základ pro vztah s dítětem.  My všichni máme intuici a ta nám napovídá, jak věci jsou a co je dobré udělat, ale jsou to většinou jen mžiky a my nemáme pohotovost ani odvahu je zachytit. A tak žijeme, jak to jde, nemáme moc kontrolu nad tím, co se s námi děje, je to taková nedbalá existence. Ale když jsme pozornější, zjistíme, že i jako učitelé můžeme svou situaci daleko lépe poznat, můžeme udělat daleko více pro to, abychom jednali v souladu s ní a nenechali se jen tak vláčet sem a tam. Musíme dělat dobrá rozhodnutí. A když začneme hledat a být akurátní, dostane se nám i vedení.

Lektor intuitivní pedagogiky Lukas König hrál s dětmi jedné pražské školy divadlo a do hry integroval všechny dětské projevy. V tomto článku o tom vypráví učitel školy Pavel Kraemer.

Učitelé by určitě chtěli získat větší kontrolu nad sebou i tím, co se při výuce děje, ale mnozí nevědí, jak na to, připadají si bezmocní.
Musejí se přijmout takoví, jací jsou, to je první krok. Uzemnit se v tom, že se přijímají takoví, jací opravdu jsou. A pak zaujmout hravý postoj, vzpomenout si, jaké to bylo, když byli sami dětmi. Zapojit živý zájem. Nejlépe se rozvíjíme právě, když se o něco živě zajímáme. Zájem je láska k tomu, o co se zajímáme, a to k nám pak přichází. Učitelé musejí vzít svůj osobní i profesionální růst do svých rukou, neměli by si připadat uvěznění ve vnější situaci. Měli by věřit, že existuje svoboda být tím, kdo jsem.

Co podle vás působí potíže v dnešním vzdělávání a výchově?
Určitě je to náš pohodlný život, ten nás ve skutečnosti do velké míry omezuje. Hodně věcí získáváme příliš snadno: jídlo, zábavu, jsme vším přehlcení. Problémové chování dětí může být i reakce na tento stav. Mimochodem, když se nějaké dítě nechová, jak „má“, je to pro mě vždy zajímavé. Když má dítě všetečné otázky, jsem za to rád. Když se zeptá „Pare, jak to, že máš na hlavě ty skvrny?“ nebo „Jak to, že jsi potřetí ženatý?“ tak si říkám bravo, tohle dítě má odvahu se ptát. Je dost svobodné na to, aby se zeptalo. Jiné si myslí totéž, ale nezeptají se.

Měli bychom dětem říkat, co mají dělat, aby z nich vyrostli pořádní dospělí?
Tohle uvažování vychází z iluzorní představy o výchově. Dobrá výchova se nepředává tím, že něco řekneme, ale že něco ukazujeme, že nějací jsme. V dnešní době často chceme něco naučit, ale sami to neumíme, jen o tom mluvíme. V dřívějších časech se učení odehrávalo předváděním, ne mluvením. Co člověk učil, to i sám uměl. Podle mého se učitel a žák, rodič a dítě, člověk s větší životní zkušeností s člověkem s menší životní zkušeností mohou potkat jen tehdy, když dospělý dítěti svou osobností nepřekáží ve vývoji toho méně zkušeného, když neokupuje jeho duševní prostor svými představami. Tohle je velmi důležité. Musejí se potkat v otevřeném prostoru.

Žák zakladatelů intuitivní pedagogiky a lektor často pobývající v České republice Dieter Schwartz o své bolestné zkušenosti učitele, která měla dobrý konec.

Kde vidíte slabiny komunikace dospělých s dětmi?
Děti žijí tady a teď. Ale učitelé nebo rodiče s nimi mluví o tom, co bylo, nebo co bude, a proto se s nimi nepotkávají. Měli bychom být s dětmi tam, kde jsou, a jít s proudem přítomnosti do budoucnosti. Když jim říkáme „teď bys měl číst, aby ses zlepšil ve čtení“, tak jsme zaměřeni na výsledek, a to pro dítě není zajímavé. Celkově to není zajímavé. Velká část naší komunikace s dětmi vychází z obav.

Děti kladou dospělým otázky a dospělí jsou často unavení nebo bezradní a neví, co odpovědět.
Měli bychom umět rozlišit, jaké otázky jsou autentické dětské otázky a jaké otázky naopak děti převzaly od nás. Když se dítě ptá, jestli je Trump dobrý, nebo zlý, je to proto, že to slyší kolem sebe. Samotné děti se zajímají o úplně jiné věci, třeba o to, zda existují nadpřirozené bytosti. Každopádně bychom měli odpovídat upřímně, jak to vyvěrá z naší zkušenosti, v souladu s tím, jací jsme, ne tak, aby to takzvaně bylo dobré pro dítě. Nebo taky můžeme říci „to by mě taky zajímalo“. To dítě ocení, že není se svými otázkami samo.

A ještě k těm dětským otázkám. Po naší škole před nějakým časem běhala skupinka dětí a na každého, koho potkaly, volaly „nahoru, nebo dolů?“ nebo „dopředu, nebo dozadu?“ nebo „černá, nebo bílá?“. Většina dospělých, místo aby odpověděla „nahoru!“ nebo „černá!“, začala říkat „počkej, počkej“ nebo „to záleží“. Ale ty děti nechtěly slyšet nějaké komplikace, chtěly, aby jim někdo řekl „nahoru“ nebo „bílá!“. Chtěli od dospělého slyšet něco jako „jo!“. Ale my pořád myslíme na život jako na problém. A to je nakažlivé, starostmi pak nakazíme i děti.

Ani děti v minulosti neměly dokonalé podmínky k učení, a přesto se leccos naučily. Není to znak naší doby, příliš zjemnělé rozebírání, jak se děti cítí?
Ano, děti se mohou naučit spoustu věcí, ale často úplně zbytečně. To nejlepší, co mohou dospělí dát dětem, je vlastní neohrožená přítomnost, ta vnáší do komunikace s nimi naději, že vše je otevřené a světlé, plné možností. V takové atmosféře je možné se opravdu hodně naučit. Ale trávit čas s dětmi tak, že se jich ptáme na otázky jako „kolik je 2 a 2“, je absurdní. Dítě ví, že vy to víte, tak proč se ptáte? Víte, co myslím? Tenhle svět je opravdu příšerný, to neustále tlačení na výsledek, ve strachu a frustraci. Neměli bychom jít tímhle směrem, je to známka dekadence.

Skladatel, hudebník a waldorfský učitel Pär Ahlbom (1932) stojí u zrodu hnutí zvaného intuitivní pedagogika, které vzniklo ve Švédsku v Järně před 30 lety, kde Ahlbom spolu s Merete Lovlie založili školu Solvik. Pokládali ji za waldorfskou, protože vycházeli z pedagogických idejí Rudolfa Steinera, od hlavního proudu waldorfské pedagogiky se však jejich pojetí lišilo. Vycházejí z přesvědčení, že děti se učí nejvíce z činů a vnitřních postojů učitele. Učební plán ve škole je sice rámcově dán, nicméně daleko více než na jiných školách se vychází z pedagogické intuice. To samozřejmě klade velké nároky na učitele.

Dieter Schwartz převzal v jedné soukromé německé škole velmi problematickou třídu desetiletých dětí, poté, co to již tři učitelé vzdali a poslední učitelka dokonce skončila na psychiatrii. „Vás to taky čeká,“ řekl mu jeden z žáků, když nastoupil. Ale to se nestalo, i když cesta ke šťastnému konci nebyla snadná.

To zní dost extrémně, jako nějaká rada z pohádky. Věřil jste tomu?Co bylo ve třídě špatně?
Hodně agresivity, šikana, spousta dětí s velmi nízkým sebevědomím. Třída ztratila důvěru v dospělé a vytvořila si svoje pravidla chování. Celkový úpadek vztahů. Snažil jsem se nějak u žáků získat autoritu, ale nedařilo se to. Zvlášť s jedním autistickým chlapcem jsem tvrdě narážel. Cokoli jsem po něm chtěl, jeho odpověď byla: nech mě na pokoji, dělat to nebudu. Byl to stres. Po nějakém čase jsem se obrátil o radu ke své učitelce Iris Johansson, u které jsem studoval intuitivní pedagogiku. Ta mi řekla: „To je jednoduché. Budeš-li se sebou spokojený a věřit tomu, že po něm chceš správnou věc, ať už bude jeho reakce jakákoli – tak ten kluk začne dělat, co po něm chceš.“

Říkal jsem si, že na tom něco bude, a byl jsem motivovaný začít to zkoušet, trénovat. Když člověk jedná s problematickými dětmi, musí hodně sledovat sebe, svoje emoce a chování, protože dítě je nevědomě odráží. Když s ním chci vyjít, musím být uvnitř přesvědčený, že to, co říkám nahlas, koresponduje s tím, co je uvnitř mě, že to opravdu i tak myslím.

Intuitivní pedagogika je směr, který vychází z přesvědčení, že děti se učí nejen ze slov, ale daleko více z činů a vnitřních postojů učitele. Zakladatelkou intuitivní pedagogiky, spolu s Pär Ahlbornem, je švédská autistická psycholožka Iris Johansson. Její žák Dieter Schwartz vede semináře intuitivní pedagogiky i v České republice.

A pomohlo to?
Ano, přišla situace, která ukázala, že Iris Johansson mi radila správně. Psali jsme diktát a já jsem po tom žákovi chtěl, aby si opravil chyby. On zase jako obvykle odmítl. Prokoumal jsem svou motivaci, zda to po něm opravdu chci kvůli němu, a ne kvůli sobě, potvrdil jsem si to a zopakoval požadavek. Zase nic a kluk navíc odešel ze třídy. Jdu za ním a znovu ho o to žádám, bez výsledku. A pak mi došlo, že on mi nevěří, že si nemyslí, že bych to dělal kvůli němu. A v té chvíli jsem to vzdal. Řekl jsem si, že to nemá cenu a pomalu se vracel zpátky do třídy, když tu ho vidím, jak se ke mně zezadu blíží a povídá: „Cože jste to chtěl, abych udělal?“

Co tedy zafungovalo?
Děti s autismem nemají žádné emoční filtry, všechny emoce k nim jdou napřímo a velmi silně. Chlapec předtím vnímal moje očekávání a vnímal je jako tlak, jako nepříjemnou emoci, a hned se vždy defenzívně stáhl. Můj požadavek k němu obvykle vůbec nedorazil. Ale když jsem mu tu samou věc řekl v nové, neutrální atmosféře, která nastala tím, že jsem to najednou vzdal a byl bez očekávání, tak to uslyšel. Byl to pro mě zásadní moment pochopení.

Od té chvíle se mi komunikace s ním dařila stále lépe a dokázal jsem ji rozšířit i na ostatní. Děti na mě začaly reagovat jinak, vstřícněji. Čím lépe jsem vnímal své pocity, tím lepší byla ve třídě atmosféra. A neodvezli mě na psychiatrii, jak mi prorokovali. Třídu jsem vedl dalších pět let a předal ji nakonec v dobrém stavu.

Zkouším se zamyslet nad tím, co na tohle řeknou učitelé, kteří mají třicet dětí ve třídě a myslí si, že na takovéto experimenty s pocity není čas. Asi by řekli: „Musím se rychle rozhodovat, jinak situace sklouzne do chaosu. Nemůžu tam přece stát a zkoumat, jak se cítím. Musím jednat!“
Jsem přesvědčený o tom, že komunikace zdegeneruje tím, že máme strach ze ztráty kontroly. Rychle se snažíme zbavit nepohody, který v nás tenhle strach vyvolává, a děláme to nějakým nátlakovým, a tudíž nedokonalým řešením, které odpovídá hrubé záplatě na hrubý pytel. Dobré řešení je naopak si dopřát čas a v situaci se porozhlédnout. To, co říkám, jsem si vyzkoušel, a aby tomu uvěřil někdo jiný, musí mít asi stejný zážitek, nebo mu aspoň dát šanci, aby se dostavil.

Mohu to ještě podpořit jiným příkladem ze stejné třídy. Když jsem tam byl asi dva a půl týdne, chtěl jsem zahájit hodinu a volal děti do třídy. Neměli jsme zvonek, byl to učitel, kdo svolával děti na hodinu. Jeden z žáků mi řekl: „No a co když nepůjdu?“ Řekl jsem mu na to: „Buď mě poslechneš, nebo zavolám tvou matku.“ To pomohlo, kluk poslechl a vešel do třídy, ale mně to nepřišlo jako dobrý způsob řešení, i když jsem neměl úplně jasno v tom proč. Až později, když jsem na to myslel, mi došlo, že jsem jednal pod vlivem strachu, že ztratím kontrolu nad situací, a tu komunikaci zavřel. Jinak bych byl přece daleko kreativnější. Mohl jsem mu třeba položit nějakou otázku, jako „a proč nechceš jít do třídy?“, nebo jsem mu mohl říct „tak zůstaň na chodbě, jestli chceš, a přijď, až budeš mít chuť“. Místo toho jsem použil svou moc učitele, vnutil svou vůli: Když neuděláš tohle, tak tě potrestám.

Co je tedy vaše rada vystresovaným kolegům učitelům, nebo komukoli, kdo je v těžké komunikační situaci? 
Poradil bych jim, ať zkusí to, co jsem opakovaně dělal já. Když jsem v takové situaci, kterou vnímám jako hrozbu, zastavím se a identifikuji svůj strach. Když mě situace neohrožuje na životě, tak si dovolím nejednat rychle a zbrkle. Jednou provždy jsem si řekl, že už nechci jet v režimu „autopilot“, že mi záleží na tom být v kontaktu s tím, co se ve mně děje. Tím spíš, když vím, že to vztahy s dětmi proměňuje. Od té doby jsem už nikdy nepoužil příkaz „když tohle neuděláš, tak tě potrestám“.

Moje schopnost komunikovat jinak, lépe, se zlepšovala postupně, s tím, jak se zlepšovala má schopnost být se svými pocity, rozumět jim a nenechat se ovládnout strachem. Můžu mít strach, to nevadí, ale nemusí mě pohltit, můžu se s ním sžít.

Když jsem v sobě našel strach z toho, že děti nebudou následovat to, co po nich chci – a když jsem se tomu pocitu odevzdal, nepotlačoval ho, nebránil se mu, najednou se ve mně objevil zvláštní prostor, jakési bezčasí otevřenosti a zranitelnosti. A všiml jsem si, že tenhle stav mysli působí nakažlivě i na děti. Najednou byly také otevřené a mezi mnou a jimi nestál žádný, ale vůbec žádný důvod, proč by neměly udělat to, co jsem navrhoval.

Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a dva roky jako třídní učitel ve waldorfské škole. Poté převzal a pět let vedl třídu v soukromé základní škole, o které mluví v rozhovoru.

zdroj: rodicevitani.cz