Co je intuitivní pedagogika? Odpovídá Thomas Pedroli.

Intuice – výjimečné nadání nebo něco, co se můžete naučit?

Většina z nás zažila momenty intenzivní kreativity, uvědomění a štěstí. Tyto okamžiky obvykle přicházely nečekaně a nebyly ovlivněny vůlí. Když budeme trénovat svou intuici, tyto okamžiky se nemusí objevit kdykoliv budeme chtít, budou ale určitě přicházet častěji. Některé podmínky mohou blokovat naši intuici. Mentální bloky –  neustálé přemýšlení, které nezanechává vůbec žádný volný prostor. Pokud neexistuje volný prostor, nemůže se objevit nic nového. Emocionálně bolestivé zkušenosti (často, ale ne nutně, od raného dětství) mohou v určitých situacích vyvolat strach, víceméně podobný původnímu. Tento strach má za následek vzorce chování, kterých bychom se chtěli normálně zbavit, ale nemůžeme. V životě si vytváříme návyky, což jsou činnosti, které děláme znovu a znovu stejným způsobem, a proto je nakonec děláme nevědomě. Návyky nás mohou přesvědčit v tom, že změna není možná.

V každodenním životě se hluboká relaxace a jasné vědomí obecně považují za vzájemně se vylučující. Když se uvolníme, máme sklon být zasnění, a když se soustředíme, můžeme snadno cítit v našem těle napětí. Během tréninku naší intuice děláme to, co se zdá být zpočátku velmi náročné, děláme obě věci současně. V mnoha cvičeních a hrách intuitivní pedagogiky dostáváme alespoň dva pokyny, které se mohou zdát navzájem protichůdné. Např.: “Zaměřte se na nohy a rukama dělejte něco jiného.”, nebo: “Pohybujte se přirozeně plynule a také se vědomě vyhýbejte setkání s jinou osobou.” Nebo: “Hoďte holí přesně tak, že ji uvolníte bez jakéhokoliv úsilí.” Těmito cvičeními vytváříme prostor pro něco nového a neočekávaného, rozvíjíme intuici.

V intuitivní pedagogice začínáme prací s tělem. Hraním intuitivních her tělo překonává staré návyky prostřednictvím intenzivních dvoustranných cvičení, která integrují levou a pravou stranu těla, ruce a nohy, levý a pravý mozek, hlasité a tiché, rychlé a pomalé, atd. Ze začátku se propojení zdá jako nemožné, ale po chvíli hraní se nemožné stává možným. Jedním z úžasných rysů tohoto typu cvičení je pocit intenzivní radosti, který často přichází. Tato radost umožňuje překonávat překážky a bloky, se kterými je za jiných okolností velmi obtížné se vyrovnat.

Hry probíhají ve skupině lidí. Je dobré vědět, že někdy potřebujeme pro práci na sobě druhé. Radostné hraní ve skupině otevírá mnoho dveří pro náš osobní rozvoj.

Kdo vyvinul intuitivní pedagogiku?

Intuitivní pedagogika je založena na životním díle Pära Ahlboma. Narodil se v roce 1932 ve Švédsku a v 60. letech se stal úspěšným mladým hudebním skladatelem. Brzy poté se Pär rozhodl přestat skládat hudbu, začal pracovat s dětmi a následně založil školu, kde vyvinul spíše nekonvenční metody výuky dětí. Nejprve začal trénovat dospělé “speciálním způsobem”. Prostřednictvím mnoha různých cvičení trénoval používání smyslů ve velmi vysoké míře. Takto vybaveni byli učitelé schopni pracovat způsobem, který přímo odpovídal potřebám a potenciálu dětí. Také školní budovy byly postaveny tak, aby byly v souladu s okolní přírodou. Při jejich stavbě byly použity přírodní materiály, které byly navrženy s péčí a s ohledem na tok vody a vzduchu v budovách a kolem nich, začleněním všech forem a tvarů, které odpovídaly skalám, kopcům a stromům kolem nich. Mnoho věcí bylo vytvořeno ručně, aby byly v harmoničtějším a spolupracujícím vztahu s elementárními bytostmi v okolním prostředí.

V této škole spolu děti a učitelé pracovali v atmosféře svobody. Denní pohybová cvičení, vysoce ceněný význam hudby a umění, každoroční školní komunitní slavnosti s velkými inscenovanými hrami a vědomé využívání přírodních zdrojů byly některé z prvků práce Pära Ahlboma, která vyzařuje daleko za hranice Solviku (místa, kde stojí škola).

Začátkem roku 1998 učitel Thomas Pedroli začal zvát Pära, aby naučil rodiče, učitele a terapeuty  umění intuice, nejprve v Holandsku a později v Německu. Jeho seminářů se účastnilo stále více účastníků z mnoha evropských zemí. V roce 2003 Thomas spolu s Pärem a dalšími třemi učiteli zahájili první ze čtyř tříletých školení v intuitivní pedagogice, počínaje 80 účastníky z různých evropských zemí. Jen za prvních dvanáct let se uskutečnily semináře intuitivní pedagogiky s Pärem ve 24 zemích na čtyřech kontinentech. Od roku 2016 převzala podstatnou část výuky nová generace vedoucích seminářů, vyškolená Pärem. Ačkoli i nyní v jeho vysokém věku  pokračuje Pär v cestování do několika málo zemí a inspiruje mnoho lidí po celém světě.

Proč na internetu nenajdeme téměř nic o intuitivní pedagogice?

Může být udivující, že v našem věku digitálních technologií a volného přístupu k informacím je toho o intuitivní pedagogice na internetu tak málo. To však může být docela pochopitelné, protože je velmi obtížné popsat tato cvičení a výukové procesy. Mnoho her, cvičení a disciplín praktikovaných v intuitivní pedagogice lze nalézt také v jiných školeních. A přesto, když se podíváme blíže, zjistíme, že nejde jen o to, co se dělá, ale dokonce mnohem více o to, jak se to dělá. Můžeme najít hry důvěry v teambuildingu, hry naslepo v hrách raného dětství, vokální improvizaci v léčebných sezeních, trénink komunikace v koučování, tleskání v metodě Orffovy hudby, smyslový trénink v přírodní výuce a intuitivní malování v terapeutických sezeních. V intuitivní pedagogice se však toto všechno objevuje společně v holistickém kontextu, který dává smysl v nejhlubším významu. Můžeme udělat určité cvičení nebo hru “správně”, ale pokud chybí soudržnost, nedostaví se hluboký dopad, jaký známe z výsledků praxe intuitivní pedagogiky. V mnoha cvičeních je to právě tato soudržnost, která se objevuje po usilovném cvičení. A, jako vždy, je doprovázena tímto těžko popisovatelným zážitkem “flow” nebo “v proudu dění”.

V posledních několika desetiletích došlo k mnoha pokusům o psaní návodů k intuitivní pedagogice. Až dosud byla většina z nich tak neuspokojivá, že nikdo neuvažoval o jejich publikování. Možná nám moderní média brzy umožní najít interaktivní formu video-instruktáže kombinovanou s písemnými informacemi a kresbami, která dokáží intuitivní pedagogiku uspokojivě popsat. Může být také uklidňující, že i v době neomezeného přístupu ke všem druhům informací stále potřebujeme setkání se skutečným životem a s ostatními lidmi, abychom se ponořili do tohoto způsobu bytí a učení se.

Dalším důvodem, proč se na internetu objevuje jen velmi málo, když člověk hledá intuitivní pedagogiku, je toto: nikdy neexistovala oficiální organizace, žádná firma, žádná ochranná známka, žádné osvědčení, dokonce ani budova, která by spravovala intuitivní pedagogiku. A tak intuitivní pedagogiku můžeme spíše popsat jako decentralizované hnutí než organizaci. Všechna školení, semináře a workshopy jsou organizovány samotnými účastníky. Ukázalo se, že tento nedostatek vnější struktury je nejlepší ochranou svobody učení, která je tak zásadní, pokud máme praktikovat autentickou intuitivní pedagogiku.

Další učitelé první generace – Merete Lövli a Iris Johansson

Když začaly workshopy intuitivní pedagogiky, další dva učitelé pomohli formovat toto nové pedagogické paradigma udržitelnou cestou. Merete Lövli přispěla intuitivním malováním. Inspirovala účastníky, aby v sobě objevili původní kreativitu, která dřímá v každém z nás, i když se může skrývat pod silnými vrstvami nedostatku sebevědomí. Vyvinula jedinečnou metodu výuky a podpořila kreativní růst mnoha lidí.

Iris Johansson je specialistka na komunikaci, uznávaná po celém světě. Vytvořila tzv. “primární práci”, hloubkový způsob práce na myšlenkách a pocitech, které leží pod povrchem našeho vědomí. Účastníkům velmi pomohla lépe porozumět svým zkušenostem a lépe se z nich poučit.

Abychom lépe porozuměli přístupu intuitivní pedagogiky, následuje několik inspirativních myšlenek Iris Johanssonové o obecných mylných představách a nedorozuměních.

Když pracujeme na rozvoji naší osobnosti, díváme se na naše přesvědčení a nahrazujeme myšlenky, které pro nás již nejsou užitečné. Ačkoli nejsou založeny na skutečnosti, existuje mnoho myšlenek, kterým většina lidí věří, že jsou pravdivé, například:

  • Učení musí být těžké a nepříjemné, pokud má vést k úspěchu. Celé generace byly nuceny tomu věřit. Moderní psychologie a výzkum mozku nám ukazují něco velmi odlišného – čím jsme uvolněnější, tím efektivnější jsou procesy učení. Strach (z následku) je neefektivní učitel. Důvěra je daleko udržitelnější způsob učení.
  • Abychom dosáhli cíle, musíme být ochotni potlačit naše osobní pocity. Pokud něco potlačíme, dříve nebo později se to obrátí proti nám. Naše osobní pocity jsou motivátory našeho vývoje.
  • Cesta k úspěchu je přímá a lineární, musí být dobře naplánovaná od začátku do konce. Nespočet lidí, kteří jsou úspěšní, nám ukázalo, že to není pravda. Jednotlivci musí být k úspěchu přitahování, nikoli k němu tlačeni. Pokud jednoduše následujeme tah, jdeme po daleko rozmanitější cestě. Tato cesta může být plná překvapení, která nejsme schopni předem naplánovat. Mít cíl je něco jiného než mít podrobný plán. Musíme být otevření a flexibilní, abychom mohli čelit všem druhům problémů.
  • Hraní je pro děti. Dospělí si hrají, pouze pokud nemají nic lepšího na práci. My lidé jsme hravé bytosti, a dokud si budeme hrát, dokážeme si udržet své lidství. Když my, jako lidé, ztratíme naši hravost, často se chováme spíše jako zvířata, nebo dokonce hůř, můžeme začít projevovat určité kvality robotů: svým způsobem “perfektní”, ale bez pocitů tepla a morálky. V režimu hraní již nejsme otroky našich zvířecích instinktů ani našeho jednostranného intelektu – můžeme vytvářet věci věčné radosti.

Jak vypadá seminář intuitivní pedagogiky?

Co člověk potřebuje pro seminář intuitivní pedagogiky?

  • Skupinu lidí (12 – 80), kteří se sejdou dobrovolně
  • Facilitátora, který je vyškolený nejméně ve dvou různých oblastech, jako je hraní a komunikace, hraní a malování, nebo dva a více facilitátorů zaměřených na jednu oblast praxe. Hry a tělesná cvičení jsou středobodem intuitivní pedagogiky a zaberou většinu času semináře.
  • Dostatek prostoru pro pohyb
  • Dostatek času (např. tři až šest dní)

Proč je zdůrazněna dobrovolná účast? V mnoha školách, na školeních a v pracovních prostředích mají lidé často zadání a pokyny, které jsou povinni dodržovat. V tréninku intuice tento druh nastavení jednoduše nefunguje. Pouze pokud se zapojujeme ze svobodné vůle, jsme schopni iniciovat změnu.

Práci zaměřenou na tělo je žádoucí doplnit alespoň jednou další disciplínou. Doposud byla tělesně zaměřená práce kombinována s následujícími cvičeními: malba, zpěv, hlasová cvičení (metoda Werbeck), divadlo, umění a komunikace. Díky kombinaci a interakci obou disciplín se mohou obě vyvíjet snadněji.

Mít dostatek času je zásadní požadavek. Procesy růstu a učení jsou dokončovány v noci, když spíme, stejně jako o přestávkách, když nemyslíme na to, co se učíme, nebo se tím zabýváme. Mít odpovídající přestávky je pro tento druh práce neocenitelné. Možná je to těžko představitelné, ale přestávky jsou stejně důležité jako jednotlivé lekce. S tímto na paměti nevytváříme program s nepřetržitým programem a pětiminutovými přestávkami, ale místo toho vytváříme více času na “výdech” s delšími přestávkami, aby bylo možné strávit to, co jsme zažili. Seminář trvající více než jeden den je nutný právě proto, že potřebujeme čas strávený v našem nočním spánku, abychom dosáhli intuitivního učení.

Jaké jsou výsledky školení intuice?

Nyní, po 21 letech intuitivní pedagogiky, může vyvstat otázka: “Jaké jsou výsledky nebo dlouhodobé účinky tréninku intuice?”

Thomas Pedroli:

“Abych byl upřímný, nikdy nebyl proveden systematický výzkum na základě této otázky. Z tohoto důvodu mohu jen říci o svých vlastních osobních pozorováních a závěrech. Ve svém pozorování jsem určil tři kroky nebo úrovně, kterými účastníci procházejí při praktikování intuitivní pedagogiky. Kroky jsou pro jednotlivé účastníky samozřejmě velmi individuální, a stejně tak čas strávený na jednom nebo druhém se může velmi lišit. Dokonce i pořadí, ve kterém jsou kroky zažity, se může lišit. Obecně však trénink potřebuje jeden až tři roky, aby mohly být zažity všechny tři kroky.”

První krok

Nejprve se prostě “setkáme” a děláme mnoho pohybů, koordinačních cvičení a hraní. Většina účastníků přichází do stavu hluboké relaxace, kterou zřídkakdy zažívají v každodenním životě. To souvisí s prostředím, které postrádá hodnocení a kvantifikaci. Většina z nás žila od raného dětství prostředí plném hodnocení a očekávání, které nás nutí usilovat o stále více a o dosažení lepších výsledků. Negativní stránkou takového prostředí je ztráta kreativity a kontaktu s naší vnitřní motivací. Pro většinu z nás je velmi radostnou zkušeností, když znovu objevíme naši vlastní tvořivost. Je to jako znovu najít své vlastní vnitřní dítě. K navázání a prohloubení vztahu k našemu vnitřnímu dítěti potřebujeme dostatek času stráveného hrami a cvičeními.

Druhý krok

Druhá vrstva sestává z pocitů a emocí, které vznikají během her a které umožňují přístup k obsažené moudrosti. S postupující praxí přichází vedle prožívané radosti také kontakt s našimi vlastními blokádami a všemi možnými věcmi, které nám brání jednat a chovat se v našem životě tak, jak bychom chtěli. K vyřešení těchto blokád (každý má své vlastní specifické) musíme vytvořit nové synapse, abychom překonali staré reflexy. To je možné, ale vyžaduje to svobodnou vůli a trvalou praxi. Na této úrovni může být užitečná individuální pomoc, která je poskytována během seminářů.

Třetí krok

Konečně začínáme postupně jasněji rozumět mnoha vztahům mezi námi, naší minulostí, současným prostředím a naší budoucností. Zde můžeme pracovat na “klíčích” k tomu, jak čelit obtížným a neočekávaným situacím. Tyto “klíče” leží uvnitř každého z nás a nemají nic společného s “metodami” nebo “nástroji”, které bychom mohli použít za jiných okolností. Teprve tehdy jsme procvičili naši intuici. Intuice zde znamená, že neexistuje rozpor mezi naším myšlením a naším jednáním a že konkrétní jednání nebo reakce přesně odpovídá tomu, co má v danou chvíli nejlepší smysl. Obojí se děje vědomě. Myšlení a jednání mají jasný a smysluplný vztah. Intuitivní pedagogika je trénink pro celou lidskou bytost – neomezuje se primárně na věci, pomocí nichž bychom se mohli jednoduše adaptovat na vnější svět (např. jako v profesionálním životě).

Závěr

V průběhu let jsem viděl mnoho jednotlivců praktikujících intuitivní pedagogiku, kteří se rozvíjeli ve větším souladu se svými životy. Našli smysl ve své aktuální situaci, nebo pokud to nebylo možné, začali okolnosti svého života měnit. Změny se mnohokrát zdály “málo vzrušující”, ve skutečnosti ale byly hluboké a udržitelné. Štěstí neznamená, že “obloha je vždy slunečná a bez mráčku”. Štěstí znamená, že jsme schopni se vypořádat se sluncem i deštěm tvořivým, inteligentním a radostným způsobem, a poté podniknout další krok. Pokud jsme schopni integrovat tyto polarity do aktivní celistvosti, s milostí a lehkostí, pak “toto” je intuice.

O autorovi:

Thomas Pedroli se narodil v roce 1957 v Nizozemsku. Poté, co studoval jako učitel Waldorfu, se v roce 1980 setkal s Pärem Ahlbomem. Thomas pracoval jako učitel hudby a třídní učitel na Waldorfských školách v Německu a Nizozemsku.

Inicioval intuitivní pedagogiku s Pärem v roce 2003 a učil s ním na více než 50-ti seminářích intuitivní pedagogiky. Od roku 2015 pracuje na volné noze jako hráč na lyry, vedoucí seminářů a intuitivní kouč v mnoha evropských zemích, v Japonsku a Číně. V roce 2018 vydal knihu “Rozhovory s Iris Johansson”.

Setkání s Merete Lövlie v Solviku

V létě jsme navštívily letní seminář intuitivní pedagogiky ve škole Solvik ve švédské Järně a udělaly pro vás rozhovor se spoluzakladatelkou a malířkou Merete Lövlie. Merete měla přijet na podzim do Česka, ale s ohledem na svůj zdravotní stav a z rodinných důvodů návštěvu zatím odloží. Přesto by nás ráda povzbudila k odhodlání začít malovat i bez její přítomnosti. O tom, jaký to má pro nás smysl, se rozpovídala hned v první otázce.

Jana Kočí, Silvie Lišková.

Proč je důležité pro lidi začít znovu malovat? Co mohou získat?

Merete: Když děti malují, jen malují. Jako děti máme přímý kontakt se svou kreativitou. Postupem času přestáváme růst jako celek a můžeme cítit, že nám něco začíná chybět. Přesto to tak nemusí být u všech – spousta lidí má dobrou práci, rodinu, jsou zajištěni… Když začneme zase malovat, můžeme se znovu propojovat se svou duší, s emocemi, kreativitou, smysly a cítíme, že jsme to my. Můžeme si to představit např. o Vánocích. Po Štědrovečerní večeři jdeme ven. Možná trochu sněží, možná je pár hvězd na obloze a cítíme, že jsou opravdu Vánoce. Je to tak hluboký pocit, že i když nevěříme, tak to víme. Duše ví, že jsou Vánoce. Duše je větší než pocity. Pocity má člověk pořád, jsou na povrchu. Díky malování se vracíme k sobě. Jako učitelé dětí bychom měli znát odpověď na otázku, jaký má smysl malovat.

Co dítě dělá, když maluje?

Merete: Když dítě kreslí nebo maluje, dostává se do kontaktu se svou vlastní přirozeností, se svou vůlí a s vnějším světem, s barvami, štětci, předměty a událostmi, které jej obklopují. Děti tak rozvíjejí své koncepční schopnosti, své představy o tom, jak věci fungují. Jejich chuť tvořit a představivost vytvářejí jejich obrázky a tak cítí, že jim sami rozumí. Dítě komunikuje se sebou samým, vidí svůj vlastní vnitřní svět zhmotněný na papíře, a z toho má radost. Všichni jsou inspirováni pocitem života a tvořivosti. Malba je zcela individuální činností s různým významem pro každé dítě. Malování proto ovlivňuje vývoj každého dítěte úplně jiným způsobem.

Co si myslíte o hodnocení dětského obrázku?

Merete: My, učitelé, velmi často posuzujeme obrázky dětí. A mnoho dětí to oceňuje. Ale jaké jsou mé důvody posuzování? Dle čeho soudím? Dle nějakého preferenčního rámce? Nebo jednoduše dle mého osobního vkusu? Dítě rychle zachytí, co se jeho učiteli líbí a může se dobrovolně přizpůsobit, aby bylo pochváleno. Není tajemstvím, že pochvala chutná sladce! Při posuzování také určuji, co je správné a co je špatně, co je krásné a co je ošklivé. Člověk zavádí estetická kritéria, která mají velkou váhu a mohou trvat celý život. Posuzování již není svobodné. Nosím brýle, které rozhodují o tom, co si myslím o tom, co vidím.

Merete Lövlie – Švédská malířka a waldorfská učitelka, která spolu s Pärem Ahlbomem založila v 80-tých letech školu Solvik v Järně. Pokládali ji za waldorfskou, protože vycházeli z pedagogických idejí Rudolfa Steinera, od hlavního proudu waldorfské pedagogiky se však jejich pojetí lišilo. Vycházejí z přesvědčení, že děti se učí nejvíce z činů a vnitřních postojů učitele. Učební plán ve škole je sice rámcově dán, nicméně daleko více než na jiných školách se vychází z pedagogické intuice. To samozřejmě klade velké nároky na učitele.

Právě vyšla kniha Rozhovory s Iris Johansson v českém jazyce.

V těchto dnech jde do knižních regálů kniha, která zaznamenává rozhovory s Iris Johansson. Je vydána pod názvem Intuitivní pedagogika, škola budoucnosti. Autorem knihy je Thomas Pedroli, který vede semináře i zde v Čechách a doprovází několik škol v Plzni, v Praze a v Opavě.

Iris Johansson (mentorka a lektorka seminářů intuitivní pedagogiky, spisovatelka s poruchou autistického spektra) mluví v knize o „čtvrté komunikační dimenzi“. V letech 2015–2017 vedla Iris Johanssonová ve Švédsku o této nové komunikační dimenzi samostatné semináře. Thomas Pedroli všechna setkání tehdy nahrával a právě z těchto audiozáznamů vznikla tato kniha, která vyzývá k výraznému přehodnocení školního vzdělávání a přispívá k pochopení nové generace dětí i dospívajících. Intuitivní pedagogika vznikla v roce 2003 z iniciativy Thomase Pedroliho jako název vzdělávacího semináře pro učitele, rodiče a terapeuty, kteří chtěli rozvíjet intuici prostřednictvím her, uměleckých činností a komunikace. Vedoucím seminářů byl zakladatel švédské waldorfské školy v Solviku Pär Ahlbom, Iris Johanssonová byla v letech 2003–2016 lektorkou komunikace.

Knihu si můžete objednat přes tento formulář a následně se domluvíme na předání.

Kontakt: Jana Kočí, tel. +420 777 351 477

Protivné otázky dětí jsou pro mě zajímavé. A zájem, to je láska, říká známý pedagog Pär Ahlbom

Švéd Pär Ahlbom věří na svobodu a intuici v pedagogice. „Když jsme v pořádku my, jsou v pořádku i děti,“ říká. Skutečné učení podle něj  nastává, když jsme v pohodě sami se sebou a nejsme vystrašení. To platí i pro dospělé, kteří jsou s dětmi v kontaktu a své vnitní stavy na ně přenášejí. Zakladatel takzvané intuitivní pedagogiky Ahlbom letos vedl v Česku seminář pro dospělé i děti a při té příležitosti jsme s ním udělali rozhovor.

Založil jste školu Solvik, která je v pedagogice pojem. Stále tam ještě učíte, ve svých 86 letech?
Kdybych už neučil děti, přestal bych učit i dospělé.

Proč?
Při učení vycházím ze zkušenosti, zážitku, spíš než z nějakých znalostí. Zkušenosti jsem získal ve třídě, ale i všude možně jinde, při hledání odpovědi na otázku, kdo jsme. To není filozofická otázka, znát sám sebe je základ pro to rozumět dětem. A hodně mých objevů přichází skrz kontakt s dětmi. Jsou blíž než dospělí skutečnému světu, řekl bych duchovnímu světu. To, co vidíme, není vše, co existuje. Můj pedagogický přístup je v tomto ohledu ovlivněn Rudolfem Steinerem, zakladatelem waldorfských škol.

Jaké jsou další zdroje intuitivní pedagogiky, neboli čím se liší do té waldorfské?
Intuitivní pedagogika je jen jméno, nálepka. Nic moc to neznamená. Nicméně, jak je z názvu patrné, zdůrazňujeme intuici v pedagogice, což je přímé porozumění bez velkého přemýšlení, porozumění, které získáme mimo jiné pozorováním svých reakcí. Když bezprostředně porozumíme sami sobě, je to dobrý základ pro vztah s dítětem.  My všichni máme intuici a ta nám napovídá, jak věci jsou a co je dobré udělat, ale jsou to většinou jen mžiky a my nemáme pohotovost ani odvahu je zachytit. A tak žijeme, jak to jde, nemáme moc kontrolu nad tím, co se s námi děje, je to taková nedbalá existence. Ale když jsme pozornější, zjistíme, že i jako učitelé můžeme svou situaci daleko lépe poznat, můžeme udělat daleko více pro to, abychom jednali v souladu s ní a nenechali se jen tak vláčet sem a tam. Musíme dělat dobrá rozhodnutí. A když začneme hledat a být akurátní, dostane se nám i vedení.

Lektor intuitivní pedagogiky Lukas König hrál s dětmi jedné pražské školy divadlo a do hry integroval všechny dětské projevy. V tomto článku o tom vypráví učitel školy Pavel Kraemer.

Učitelé by určitě chtěli získat větší kontrolu nad sebou i tím, co se při výuce děje, ale mnozí nevědí, jak na to, připadají si bezmocní.
Musejí se přijmout takoví, jací jsou, to je první krok. Uzemnit se v tom, že se přijímají takoví, jací opravdu jsou. A pak zaujmout hravý postoj, vzpomenout si, jaké to bylo, když byli sami dětmi. Zapojit živý zájem. Nejlépe se rozvíjíme právě, když se o něco živě zajímáme. Zájem je láska k tomu, o co se zajímáme, a to k nám pak přichází. Učitelé musejí vzít svůj osobní i profesionální růst do svých rukou, neměli by si připadat uvěznění ve vnější situaci. Měli by věřit, že existuje svoboda být tím, kdo jsem.

Co podle vás působí potíže v dnešním vzdělávání a výchově?
Určitě je to náš pohodlný život, ten nás ve skutečnosti do velké míry omezuje. Hodně věcí získáváme příliš snadno: jídlo, zábavu, jsme vším přehlcení. Problémové chování dětí může být i reakce na tento stav. Mimochodem, když se nějaké dítě nechová, jak „má“, je to pro mě vždy zajímavé. Když má dítě všetečné otázky, jsem za to rád. Když se zeptá „Pare, jak to, že máš na hlavě ty skvrny?“ nebo „Jak to, že jsi potřetí ženatý?“ tak si říkám bravo, tohle dítě má odvahu se ptát. Je dost svobodné na to, aby se zeptalo. Jiné si myslí totéž, ale nezeptají se.

Měli bychom dětem říkat, co mají dělat, aby z nich vyrostli pořádní dospělí?
Tohle uvažování vychází z iluzorní představy o výchově. Dobrá výchova se nepředává tím, že něco řekneme, ale že něco ukazujeme, že nějací jsme. V dnešní době často chceme něco naučit, ale sami to neumíme, jen o tom mluvíme. V dřívějších časech se učení odehrávalo předváděním, ne mluvením. Co člověk učil, to i sám uměl. Podle mého se učitel a žák, rodič a dítě, člověk s větší životní zkušeností s člověkem s menší životní zkušeností mohou potkat jen tehdy, když dospělý dítěti svou osobností nepřekáží ve vývoji toho méně zkušeného, když neokupuje jeho duševní prostor svými představami. Tohle je velmi důležité. Musejí se potkat v otevřeném prostoru.

Žák zakladatelů intuitivní pedagogiky a lektor často pobývající v České republice Dieter Schwartz o své bolestné zkušenosti učitele, která měla dobrý konec.

Kde vidíte slabiny komunikace dospělých s dětmi?
Děti žijí tady a teď. Ale učitelé nebo rodiče s nimi mluví o tom, co bylo, nebo co bude, a proto se s nimi nepotkávají. Měli bychom být s dětmi tam, kde jsou, a jít s proudem přítomnosti do budoucnosti. Když jim říkáme „teď bys měl číst, aby ses zlepšil ve čtení“, tak jsme zaměřeni na výsledek, a to pro dítě není zajímavé. Celkově to není zajímavé. Velká část naší komunikace s dětmi vychází z obav.

Děti kladou dospělým otázky a dospělí jsou často unavení nebo bezradní a neví, co odpovědět.
Měli bychom umět rozlišit, jaké otázky jsou autentické dětské otázky a jaké otázky naopak děti převzaly od nás. Když se dítě ptá, jestli je Trump dobrý, nebo zlý, je to proto, že to slyší kolem sebe. Samotné děti se zajímají o úplně jiné věci, třeba o to, zda existují nadpřirozené bytosti. Každopádně bychom měli odpovídat upřímně, jak to vyvěrá z naší zkušenosti, v souladu s tím, jací jsme, ne tak, aby to takzvaně bylo dobré pro dítě. Nebo taky můžeme říci „to by mě taky zajímalo“. To dítě ocení, že není se svými otázkami samo.

A ještě k těm dětským otázkám. Po naší škole před nějakým časem běhala skupinka dětí a na každého, koho potkaly, volaly „nahoru, nebo dolů?“ nebo „dopředu, nebo dozadu?“ nebo „černá, nebo bílá?“. Většina dospělých, místo aby odpověděla „nahoru!“ nebo „černá!“, začala říkat „počkej, počkej“ nebo „to záleží“. Ale ty děti nechtěly slyšet nějaké komplikace, chtěly, aby jim někdo řekl „nahoru“ nebo „bílá!“. Chtěli od dospělého slyšet něco jako „jo!“. Ale my pořád myslíme na život jako na problém. A to je nakažlivé, starostmi pak nakazíme i děti.

Ani děti v minulosti neměly dokonalé podmínky k učení, a přesto se leccos naučily. Není to znak naší doby, příliš zjemnělé rozebírání, jak se děti cítí?
Ano, děti se mohou naučit spoustu věcí, ale často úplně zbytečně. To nejlepší, co mohou dospělí dát dětem, je vlastní neohrožená přítomnost, ta vnáší do komunikace s nimi naději, že vše je otevřené a světlé, plné možností. V takové atmosféře je možné se opravdu hodně naučit. Ale trávit čas s dětmi tak, že se jich ptáme na otázky jako „kolik je 2 a 2“, je absurdní. Dítě ví, že vy to víte, tak proč se ptáte? Víte, co myslím? Tenhle svět je opravdu příšerný, to neustále tlačení na výsledek, ve strachu a frustraci. Neměli bychom jít tímhle směrem, je to známka dekadence.

Skladatel, hudebník a waldorfský učitel Pär Ahlbom (1932) stojí u zrodu hnutí zvaného intuitivní pedagogika, které vzniklo ve Švédsku v Järně před 30 lety, kde Ahlbom spolu s Merete Lovlie založili školu Solvik. Pokládali ji za waldorfskou, protože vycházeli z pedagogických idejí Rudolfa Steinera, od hlavního proudu waldorfské pedagogiky se však jejich pojetí lišilo. Vycházejí z přesvědčení, že děti se učí nejvíce z činů a vnitřních postojů učitele. Učební plán ve škole je sice rámcově dán, nicméně daleko více než na jiných školách se vychází z pedagogické intuice. To samozřejmě klade velké nároky na učitele.

Německý učitel převzal třídu, která jeho předchůdkyni přivedla na psychiatrii. A uspěl.

Dieter Schwartz převzal v jedné soukromé německé škole velmi problematickou třídu desetiletých dětí, poté, co to již tři učitelé vzdali a poslední učitelka dokonce skončila na psychiatrii. „Vás to taky čeká,“ řekl mu jeden z žáků, když nastoupil. Ale to se nestalo, i když cesta ke šťastnému konci nebyla snadná.


To zní dost extrémně, jako nějaká rada z pohádky. Věřil jste tomu?
Co bylo ve třídě špatně?
Hodně agresivity, šikana, spousta dětí s velmi nízkým sebevědomím. Třída ztratila důvěru v dospělé a vytvořila si svoje pravidla chování. Celkový úpadek vztahů. Snažil jsem se nějak u žáků získat autoritu, ale nedařilo se to. Zvlášť s jedním autistickým chlapcem jsem tvrdě narážel. Cokoli jsem po něm chtěl, jeho odpověď byla: nech mě na pokoji, dělat to nebudu. Byl to stres. Po nějakém čase jsem se obrátil o radu ke své učitelce Iris Johansson, u které jsem studoval intuitivní pedagogiku. Ta mi řekla: „To je jednoduché. Budeš-li se sebou spokojený a věřit tomu, že po něm chceš správnou věc, ať už bude jeho reakce jakákoli – tak ten kluk začne dělat, co po něm chceš.“

Říkal jsem si, že na tom něco bude, a byl jsem motivovaný začít to zkoušet, trénovat. Když člověk jedná s problematickými dětmi, musí hodně sledovat sebe, svoje emoce a chování, protože dítě je nevědomě odráží. Když s ním chci vyjít, musím být uvnitř přesvědčený, že to, co říkám nahlas, koresponduje s tím, co je uvnitř mě, že to opravdu i tak myslím.

Intuitivní pedagogika je směr, který vychází z přesvědčení, že děti se učí nejen ze slov, ale daleko více z činů a vnitřních postojů učitele. Zakladatelkou intuitivní pedagogiky, spolu s Pär Ahlbornem, je švédská autistická psycholožka Iris Johansson. Její žák Dieter Schwartz vede semináře intuitivní pedagogiky i v České republice.

A pomohlo to?
Ano, přišla situace, která ukázala, že Iris Johansson mi radila správně. Psali jsme diktát a já jsem po tom žákovi chtěl, aby si opravil chyby. On zase jako obvykle odmítl. Prokoumal jsem svou motivaci, zda to po něm opravdu chci kvůli němu, a ne kvůli sobě, potvrdil jsem si to a zopakoval požadavek. Zase nic a kluk navíc odešel ze třídy. Jdu za ním a znovu ho o to žádám, bez výsledku. A pak mi došlo, že on mi nevěří, že si nemyslí, že bych to dělal kvůli němu. A v té chvíli jsem to vzdal. Řekl jsem si, že to nemá cenu a pomalu se vracel zpátky do třídy, když tu ho vidím, jak se ke mně zezadu blíží a povídá: „Cože jste to chtěl, abych udělal?“

Co tedy zafungovalo?
Děti s autismem nemají žádné emoční filtry, všechny emoce k nim jdou napřímo a velmi silně. Chlapec předtím vnímal moje očekávání a vnímal je jako tlak, jako nepříjemnou emoci, a hned se vždy defenzívně stáhl. Můj požadavek k němu obvykle vůbec nedorazil. Ale když jsem mu tu samou věc řekl v nové, neutrální atmosféře, která nastala tím, že jsem to najednou vzdal a byl bez očekávání, tak to uslyšel. Byl to pro mě zásadní moment pochopení.

Od té chvíle se mi komunikace s ním dařila stále lépe a dokázal jsem ji rozšířit i na ostatní. Děti na mě začaly reagovat jinak, vstřícněji. Čím lépe jsem vnímal své pocity, tím lepší byla ve třídě atmosféra. A neodvezli mě na psychiatrii, jak mi prorokovali. Třídu jsem vedl dalších pět let a předal ji nakonec v dobrém stavu.

Zkouším se zamyslet nad tím, co na tohle řeknou učitelé, kteří mají třicet dětí ve třídě a myslí si, že na takovéto experimenty s pocity není čas. Asi by řekli: „Musím se rychle rozhodovat, jinak situace sklouzne do chaosu. Nemůžu tam přece stát a zkoumat, jak se cítím. Musím jednat!“
Jsem přesvědčený o tom, že komunikace zdegeneruje tím, že máme strach ze ztráty kontroly. Rychle se snažíme zbavit nepohody, který v nás tenhle strach vyvolává, a děláme to nějakým nátlakovým, a tudíž nedokonalým řešením, které odpovídá hrubé záplatě na hrubý pytel. Dobré řešení je naopak si dopřát čas a v situaci se porozhlédnout. To, co říkám, jsem si vyzkoušel, a aby tomu uvěřil někdo jiný, musí mít asi stejný zážitek, nebo mu aspoň dát šanci, aby se dostavil.

Mohu to ještě podpořit jiným příkladem ze stejné třídy. Když jsem tam byl asi dva a půl týdne, chtěl jsem zahájit hodinu a volal děti do třídy. Neměli jsme zvonek, byl to učitel, kdo svolával děti na hodinu. Jeden z žáků mi řekl: „No a co když nepůjdu?“ Řekl jsem mu na to: „Buď mě poslechneš, nebo zavolám tvou matku.“ To pomohlo, kluk poslechl a vešel do třídy, ale mně to nepřišlo jako dobrý způsob řešení, i když jsem neměl úplně jasno v tom proč. Až později, když jsem na to myslel, mi došlo, že jsem jednal pod vlivem strachu, že ztratím kontrolu nad situací, a tu komunikaci zavřel. Jinak bych byl přece daleko kreativnější. Mohl jsem mu třeba položit nějakou otázku, jako „a proč nechceš jít do třídy?“, nebo jsem mu mohl říct „tak zůstaň na chodbě, jestli chceš, a přijď, až budeš mít chuť“. Místo toho jsem použil svou moc učitele, vnutil svou vůli: Když neuděláš tohle, tak tě potrestám.

Co je tedy vaše rada vystresovaným kolegům učitelům, nebo komukoli, kdo je v těžké komunikační situaci? 
Poradil bych jim, ať zkusí to, co jsem opakovaně dělal já. Když jsem v takové situaci, kterou vnímám jako hrozbu, zastavím se a identifikuji svůj strach. Když mě situace neohrožuje na životě, tak si dovolím nejednat rychle a zbrkle. Jednou provždy jsem si řekl, že už nechci jet v režimu „autopilot“, že mi záleží na tom být v kontaktu s tím, co se ve mně děje. Tím spíš, když vím, že to vztahy s dětmi proměňuje. Od té doby jsem už nikdy nepoužil příkaz „když tohle neuděláš, tak tě potrestám“.

Moje schopnost komunikovat jinak, lépe, se zlepšovala postupně, s tím, jak se zlepšovala má schopnost být se svými pocity, rozumět jim a nenechat se ovládnout strachem. Můžu mít strach, to nevadí, ale nemusí mě pohltit, můžu se s ním sžít.

Když jsem v sobě našel strach z toho, že děti nebudou následovat to, co po nich chci – a když jsem se tomu pocitu odevzdal, nepotlačoval ho, nebránil se mu, najednou se ve mně objevil zvláštní prostor, jakési bezčasí otevřenosti a zranitelnosti. A všiml jsem si, že tenhle stav mysli působí nakažlivě i na děti. Najednou byly také otevřené a mezi mnou a jimi nestál žádný, ale vůbec žádný důvod, proč by neměly udělat to, co jsem navrhoval.

Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a dva roky jako třídní učitel ve waldorfské škole. Poté převzal a pět let vedl třídu v soukromé základní škole, o které mluví v rozhovoru.

zdroj: rodicevitani.cz

Dieter Schwartz: O holčičce s dlouhými vlasy, která neuměla počítat. Jak pocit ohrožení může zablokovat vaše dítě

Během let, kdy jsem učil na základní škole, jednou přistoupila do páté třídy holčička. Měla velmi dlouhé vlasy a byla poněkud zakřiknutá. Když jsem na hodině matematiky zadal početní úlohu, všiml jsem si, že nepočítá, jen zírá do papíru. Opatrně jsem se jí zeptal, jak jí tenhle výpočet učili ve škole, kde byla před tím. Začala mi to vysvětlovat. Brzy mi došlo, že úloze vůbec nerozumí, ale nechce to přiznat.

Když si všimla, že mi to začíná být jasné, propukla v pláč. A tohle se pak dělo opakovaně. Vždy, když jsem se jí na něco zeptal, předstírala, že zná odpověď, a když se dostala do úzkých, začala plakat. Choval jsem se k ní velmi jemně, ale nepomáhalo to. Vypadala opravdu vyděšeně.

Důvod jsem zjistil o něco později, když jsem mluvil s maminkou. V první třídě měla holčička učitele, řekla mi maminka, který jí jednou přede všemi, když něco počítala u tabule, řekl: “Jestli ti to i zítra půjde takhle pomalu, ustřihnu ti vlasy”. Od té doby hodiny matematiky prožívala ve stavu maximálního ohrožení, v režimu „alarm“. V takovém režimu dítě nemyslí, má zapnutého autopilota, jako kdyby šlo o život.

Věděl jsem, že v tomhle stavu mysli se matematiku nikdy nenaučí. Pokoušel jsem se jí z toho dostat na individuálním doučování. Zpočátku to mělo pořád stejný průběh. I když jsem ji ujišťoval, že se ničeho nemusí bát, že jí nehrozí žádné nebezpečí, panika se jí neustále vracela, nemohla si pomoct.

Asociace mezi nebezpečím a matematikou byla příliš silná. Promluvil jsem s ní o tom, jak to vidím, a požádal jsem ji, ať se snaží, co to jde, uvědomit si, že je v bezpečí a že jí nikdo neublíží, i když udělá chybu. Snažila se dělat, co jsem jí řekl. Nějaký čas trvalo, než byla schopná se ve svých emocích neztratit a než se vědomí bezpečí přeneslo z mysli i do jejího těla. Po nějaké době ale začala přece jen být uvolněnější i v situaci, kdy nevěděla, jak má něco spočítat. Dokázala paniku nahradit sledováním svých pocitů. I když při tom stále ještě plakala, dokázala mě poslouchat a časem i přemýšlet o početní úloze.

Došlo jí, co jsem jí neustále opakoval: že není její chyba, když něčemu nerozumí, že je mým úkolem najít způsob, jak jí to vysvětlit. Že ji při tom neodsuzuju.

Učil jsem ji matematiku až do osmé třídy. Nakonec počty zvládala v celkem uvolněném stavu, takže se dá říct, že v tomhle případě se mi podařilo do určité míry napravit, co ji tak poškodilo.

U mnoha jiných dětí se ale nikdy nedozvíme, co způsobilo jejich bloky. Vidíme je zablokované a myslíme si, že takové prostě jsou. Nedokážeme si představit, že před tím, než se něco stalo, byly otevřené a rády se učily novým věcem.

Němec Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře o ´intuitivní pedagogice´ a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a sedm let působil jako učitel na soukromé základní škole.

Jako když hodíte kamínek do vody a začnou se dělat vlny

zdroj: http://www.mistnikultura.cz

Reportáž ze semináře Intuitivní pedagogiky

ČR: V nově zrekonstruovaném ekodomě Kaprálův mlýn v Ochozi u Brna proběhl koncem března seminář intuitivní pedagogiky. Setkání lidí, kteří se snaží být dobrými průvodci dětí a zároveň nemají strach dojít k této touze přes vlastní porozumění sobě.  Kaprálův mlýn leží hluboko v přírodě, mezi lesy a lukami a poklidné místo přímo vybízí k zastavení a vnoření se do sebe. To, co všichni bytostně potřebujeme. Ideální místo pro „intuitivku“.

Autor článku:
Eva Klapka Koutová

Místo

Nedaleko Ochoze u Brna v údolí Moravského krasu, leží nově zrekonstruovaný Kaprálův mlýn. Místo s bohatou historií sahající až k počátkům 18. století, které nese divoké vzpomínky života našich předků.  Zažil přítomnost Rudé armády. Fronta se zde na několik dní zastavila. Padlo zde přes dvě stě vojáků, v blízkém sadu je pochováno na šedesát koní. V roce 1949 byl mlýn vyvlastněn, aby koncem osmdesátých let zcela zchátral. Teprve po revoluci byl mlýn navrácen původní majitelce Zdeně Kaprálové, která ho pronajala na 99 let Junáku. Podobu, kterou má nyní, by neměl nebýt tisícovky hodin, které na něm strávili dobrovolníci z celého světa. V roce 2007 pak dostali mlýn skauti darem od dcer Zdeny Kaprálové. Na její počest nese mlýn její jméno.

Toto silné místo nebylo pro seminář intuitivní pedagogiky vybráno náhodně. Pro citlivou práci na sobě je podpůrné prostředí velkou předností. Při prvním večerním setkání s Peterem Živým, který zde vede intuitivní hry, věnujeme dostatečný čas na to, abychom prostor, v kterém právě jsme a v kterém ještě několik dní budeme, správně „nacítili“. Napojili se na místo, které nám dodá to, co potřebujeme ke své práci. My naopak tento prostor budeme respektovat. Sedíme a vědomě vnímáme mlýn, jeho historii, architekturu, i jeho okolí. Nabízí klid, intimitu a prostor na hraní si.

Radana

„Intuitivní pedagogika je pro mě setkávání, sdílení, pozastavení v sobě. Exkurz do své vlastní duše, sebepozorování při neběžných situacích. Zkouška své lásky k mnoha lidem s různými pytlíčky svých zranění, zkušeností, strachů a dalších pocitů a potřeb. Návrat do dětských let, kdy je možno dělat cokoliv a jakkoliv. Hledání a znovunalézání stavu beze studu, bez strachů a omezení.“

Seminář

Na novém tříletém cyklu (v pořadí druhém) je nás něco přes čtyřicet. Pedagogové, průvodci v komunitních školách nebo soukromých školkách, družináři, vychovatelé, ale i lidé bez pedagogického vzdělání, zkrátka ti, kteří chtějí být dětem dobrými průvodci životem a ušetřit je nevědomých nerozumných chyb, které třeba někdy oni sami pocítili jako děti od dospělých. Obavy, že by se kurz nenaplnil, se rychle rozplynuly. Úplně první tříletý cyklus v Čechách skončil vloni a nebylo jisté, zda se najdou lidé, kteří by chtěli pokračovat nebo zda se seženou noví nadšenci. Mnoho těch, kteří tímto kurzem prošli, se shodlo na tom, že by se dál rádi setkávali a intuitivní pedagogiku praktikovali dál. Díky zápalu několika z nich a zájmu o kurz mnoha dalších, je tu cyklus nový. Průvodci jsou opět Dieter Schwartz (z Německa) na komunikaci a hlasová cvičení a s ním Peter Živý na intuitivní hry. Kromě nich se na českých seminářích objevuje ještě Thomas Pedroli (komunikace) a Lucas König (divadlo).

Silvie

„Každé jedno Intu setkání znamená pro mě přiblížení se sobě. Začínám si víc rozumět, více chápat svůj vnitřní „svět“, a pečovat o sebe. Baví mě život, když můžu být sama sebou. Co mi Intu za ty tři roky asi nejvíc dalo, je pocit vnitřní svobody. Je toho však mnohem víc – krásná přátelství, větší porozumění dětem, důvěra v život, hravost, překonávání strachů, soucit a porozumění. Intu je cesta, po které mě baví jít J

Co přesně je Intuitivní pedagogika

Intuitivní pedagogika je samozřejmě o intuici. Není ale snadné v dnešní době a v českém školství učit pouze intuitivně. Být intuitivním učitelem a zároveň splňovat RVP (rámcově-vzdělávací program) nebo ŠVP (školní vzdělávací program) se může zdát někdy dokonce nemožné. Intuitivní pedagogika je ale spíše o práci na sobě než na dětech.  Poprvé se tento pojem objevil před přibližně čtyřiceti lety ve Švédsku kolem skladatele, hudebníka a waldorfského pedagoga Pära Ahlboma. V osmdesátých letech založil ve švédském Järně spolu s malířkou Marete Lovlie školu Solvik postavenou na waldorfských základech, ale prohloubenou o tzv. intuitivní pedagogiku. Ačkoliv byl a je waldorfský systém velmi propracovaný a učitelé si ho cení, intuitivní pedagogika klade důraz na vlastní zkušenost. Oboje se přitom pěkně doplňuje. Kolem Pära vznikla skupina lidí, která se začala hlouběji zabývat dětským světem. Uvědomovali si, že pokud chtějí být dobrými učiteli, musí se umět dobře vcítit do duše dítěte, aby jej pochopili. Proto se sami snažili vzpomenout na svá vlastní dětství a na to, co jako děti zažívali a prožívali. Při hlubším vzpomínání zjistili, že dětství nebylo čistě idealistické období, jak se běžně mezi dospělými zmiňuje. Rozpomínali se na různá traumata a křivdy způsobené dospělými, aniž by si to samotní dospělí uvědomovali. Touhou těchto lidí bylo, aby dítě zůstalo svobodným člověkem – své, a jeho chování nepodléhalo vnějšímu hodnocení či manipulacím zvenčí. Takové, které samo dokáže utvářet svůj vlastní život. Sebe-vědomé dítě – člověk, který ví, co chce a následuje sebe. Aby to ale tyto děti dokázaly, musely mít kolem sebe také takové dospělé, které by mohly následovat. Takoví, kteří jsou vnitřně svobodní. Proto hlavním požadavkem učitele v Solviku bylo být sám sebou. Odtud pojem intuitivní pedagogika. Byly to na pedagogy bezesporu vysoké nároky. Proto začaly vznikat semináře zaměřené právě na intuitivní schopnosti vedené Pärem Ahlbomem a jeho žáky. Mezi ně patří i Dieter Schwartz, učitel, muzikant, který na kurzech intuitivní pedagogiky vede pedagogicko-psychologické rozhovory – komunikaci. Přes dlouhá léta, která působil jako pedagog, pochopil jedno. „ Děti jsou od přírody zvědavé, kreativní, aktivní, otevřené, ale také zranitelné. Dokud jsou v tomto stavu, mohou se rozvíjet a plně využít svůj potenciál. Opravdová setkání se také dějí jen tehdy, pokud jsme v tomto stavu. Pokud jsme takto otevření a zranitelní, prožíváme život naplno.“ V tomto duchu jsou vedeny i jeho semináře. Být otevřený a zranitelný je v pořádku. Šířily se do celého světa. Konají se několikrát do roka po celé Evropě, v Čechách letos čtvrtým rokem.

Kdy jste si naposledy hráli?

Během čtyř dnů, kdy seminář probíhá, si alespoň ve dvou, hodinu a půl dlouhých, blocích hrajeme. Uvnitř i venku. Energicky, kdy se honíme a zároveň spolupracujeme s ostatními. Nebo i samostatně, kdy jsme pozorností zaměřeni sami na sobě.  Jak Peter Živý – průvodce intuitivních her vysvětluje: Moje úloha je rozvíjet smysly, reflexy, komunikaci přes pohyb.“ Hra je v intuitivní pedagogice nepostradatelná. Tak jako hra patří k dětství a je nesmírně důležitá pro další vývoj malého člověka, stejně tak dobře slouží na semináři pro růst člověka velkého. Jako děti, tak i my, dospělí, si skrze hru prožijeme situace, které nám dopomůžou k růstu. Soustředění na pozornost a uvědomění si tady a teď.  Zapojení myšlení, cítění a tělesnosti do jednoho pohybu. Cvičení pozornosti vůči vnějšímu, ale i vnitřnímu světu.  Spojení sám se sebou, ale zároveň i s ostatními lidmi.

Zkouším to i já.  V kruhu ostatních lidí hraji „slepou hru“ – se zavřenýma očima. Jeden honí a druhý uniká. Kdy naposledy jsem tuto hru hrála? A vy? Vzpomenete si, jaké pocity jste při tom měli? Jdu na to. Kamarád, který jde do hry se mnou, pouze řekne: „Chytneš mě?“, „Jasně“  – sebevědomě odpovídám a hra začíná. Lovit je snadnější, nemáte strach. Pak si role vyměníme. „Kde jsi? Slyším tvé srdce!“ – vím, je to hra, ale reálně se bojím. Opravdu může slyšet mé srdce? Nedivila bych se, buší ostošest. Našlapuji zlehka, sem tam rychle přeběhnu. Pokud narazím do někoho, kdo tvoří kruh, sám mě nasměruje zpět. V okamžiku chycení vystřídá strach uvolnění. Prožila jsem si přítomnost, maximální pozornost, nacítění na druhého člověka, i strach, který se ve vteřině rozplynul.

Vyšší úroveň prožití strachu a práce na něm, ale zároveň i potřeba důvěry přináší hra „pád do prázdna“. Padáte na holou zem a ostatní vám během pádu hází pod tělo polštáře. Bez diskuze – jsou to silné momenty a emoce, které si během hry prožijete, procítíte, a které můžete pozorovat a později zpracovat. Je to nezapomenutelný zážitek.

Proč takové hry? Na tělesnost, která je podstatou her, jsou navázané pocity. Oba tyto aspekty se ve hře propojují a pomáhají nám uvědomit si, co se v nás děje a proč. Je to jedna z cest k pochopení sebe. A funguje to.

Honza

„Nejprve jsem cítil, že intu mi může pomoci dostat se do těla, na zem. Na vlastní kůži pocítit hranici mezi vnitřkem a vnějškem, na kterou jsem léta musel myslet. Pak jsem začal pozorovat, že uvnitř jsem dítě, zatímco venku už jsem dospělý a také že uvnitř jsem dospělý, zatímco venku jsem stále dítě. Pak se mi díky intu narodil syn, takže jsem se stal i nestal otcem a mám i nemám dítě. Když jedu metrem, naciťuji se do sebe a do lidí kolem a vnímám, že žijí v jiném světě než já a také že všichni obýváme jeden svět. Nechávám ty světy proudit kolem i dovnitř. Je to taková hra na prolínání světů a životů. Na intu se učím mít rád. Jen tak. Už mi to docela jde. Za pár let tím prosáknu natolik, že už se toho nepůjde zbavit, což mi nevadí.“

Pokud chceme pracovat s budoucností, nejde to bez toho, abychom si zpracovali minulost. – Chyba je dobrá

Se strachem je často spojována i chyba. Strach, že udělám chybu, že žák udělá chybu a následně bude potrestán – známkou, odmítnutím, odsouzením, výsměchem…  Ve výchově je to velké téma. Do teď se mnoho z nás bojí udělat chybu nebo ji následně přiznat. Dokazují to i výpovědi účastníků z dřívějšího semináře intuitivní pedagogiky, kdy měli přemýšlet nad tím, v jakých momentech se cítí jako děti. „Když mě peskuje šéf. Jsem jako malé dítě, které něco provedlo. Neodvažuji se vzdorovat“„Když mi něco nejde, cítím se jako malé neobratné dítě…“. Pocity z chyb, které jsme si prožili jako děti, si neseme do dospělosti. Přitom chyby jsou v pořádku. Právě chyby nás posouvají dál. Chyby jsou dobré. Samozřejmě, že chyby, které ohrožují existenciální stránku života, jsou něco jiného, ale kolik takových se nám děje?

Lenka Magdalena

„Intuitivní pedagogika je pro mě hraní, moje vnitřní dítě co vyhrabávám z nánosu dospělosti, odvaha ho ukázat, projevit. Je to pro mě poznání chyb, že jsou chyby opravdu prostě jen cesta – (překonávání strachu), že je potřeba je ukázat a pracovat s nimi v bezpečném prostředí, mezi lidmi co nehodnotí, jen jsou. A také vnitřní pravda.“

Učíme se lépe komunikovat, hodnocení

Pocity, které denně každý zažíváme, takové, které v nás vyvolávají vnitřní neklid, frustraci, vnitřní konflikt, nás mohou limitovat. Proto si zaslouží naši pozornost. Schopnost komunikace a schopnost mluvit o svých pocitech je zásadní pro to být autentický a pochopitelný pro ostatní. Účastníci semináře přichází i s konkrétními příklady z praxe, s kterými si nevědí rady. Ze školy, že školky, družiny, domácího prostředí. Ve všech hraje hlavní roli vztah s dítětem. Jaké mohou mít pedagogové problémy se žáky? Například: Jak pracovat se skupinou, ve které je jeden – dva žáci, kteří celý kolektiv a práci v něm bourají? Nebo: Jak zapojit či motivovat dítě do spolupráce? A v neposlední řadě: Jak smysluplně a produktivně komunikovat s rodiči? Dieter nás provede formou otázek a odpovědí k zásadním tvrzením: Konflikty nejsou mezi námi, ale v nás. Je důležité si uvědomit, že pokud se vnímáme jako oběť, nemůžeme nic změnit. Ke změně je nezbytná naše aktivita. A každý člověk má plnou kapacitu své konflikty řešit. Nepotřebuje na to nikoho zvenku. Většinou ale vlastní konflikty člověk nevidí. A proč konflikt vzniká? Protože obraz skutečnosti, který máme (chápejte: naše představa o tom, jak by to mělo být), neodpovídá skutečnosti. A kde se vzala ta představa, jak by to mělo být?…

Kolik lidí dnes dokáže být vskutku sami sebou? Co nám brání se plně a svobodně projevit? Strach z vnějšího hodnocení druhých? Odmítnutí? Nepřijetí? A jakou roli v tom hraje naše sebehodnota? Kde se naše sebehodnota tvoří? Na základě čeho? Tyto a další otázky se na seminářích probírají. Zdaleka v tom nejsme sami.

Jana

„Intuitivní pedagogika je pro mě poznání základních čtyř emocí v sobě. Schopnost umět je přečíst, nechat rozpustit, projít skrze tělo… Vysvětlení, proč je dobré, že nám druzí ukazují naše slabá místa. U divadla je to zkoušení různých rolí, postojů, práce s vyjadřováním pocitů, nálad, myšlenek, vytváření živých obrazů.

Svoboda, respekt, důvěra, bezpečí, nehodnocení sebe ani druhých.“

Plno otázek, plno odpovědí. Seminář plný příběhů. Je logické, že je dimenzován jako tříleté vzdělávání. Jaké by to bylo, kdyby naše děti učili pedagogové, kteří si jsou vědomi svých traumat a dokáží je zpracovat. Jsou to lidé, kteří jsou autentičtí, nehodnotící. A jaké by to bylo, kdybychom takové učitele měli my, jako děti. Nebo třeba rodiče?

Tereza

„Semináře intuitivní pedagogiky pro mne znamenají zlom v životě. Znamenají fyzické, emocionální, psychické a duchovní bezpečí. Je zde prostředí ne-hodnocení, ale toho skutečného. Tj. ne nevyřčeného a přítomného v myšlenkách, nýbrž ne-myšleného a ne-cítěného. Je to prostředí, kde jsem zjistila, že nejsem druh – „člověk ne-cítící“. Prostředí, kde mohu přijmout a opravdu fyzicky prožít své strachy, hněv, (smutek zatím jen částečně) a naplno radost  – nezávislou na ocenění druhými. Je to místo, kde se mi už 4 roky vrací životní síla, nahlížím a postupně se smiřuji, potažmo zbavuji, svých „bloků“, místo, kde se konečně setkávám s druhým člověkem i přes svůj stálý strach z odmítnutí. To vše je pro mne umožněno díky živým, konkrétním lidem: Peter, Dieter, Merete , Pär, Lukas , Suzanne, Thomas… V jejich přítomnosti se cítím volně, mohu se jich zeptat, na co chci, když nechci, ptát se nemusím. Pokud mě vidí v komunikační nesnázi, vím, že oni z toho v rozpacích nejsou a pokud jsou, poradí si s nimi bez mé pomoci, nechají mne prožít mé pocity, poskytnou pocit, že mám pro sebe celou jejich pozornost a všechen čas. Na intu se dostávám do přítomnosti, čas se zpomaluje a je „ naplněn“. Setkávám se se sebou, cítím, jak se tělem valí vlna, síla, energie…sálá a tepe… Rozjasňuje se mi pohled na vlastní život, častěji vím, co chci a někdy to dokonce i realizuji. Zde mám šanci si všimnout, že chvíle naplněné pocitem lhostejnosti, nepříjemného prázdna, rozplizlosti není něco, co je třeba rozehnat, zaplašit, rychle překlenout, přebít humorem. Je tu možnost všimnout si jich, neodstoupit od nich a prozkoumat je nebo je jen prožít… Intuitivní pedagogika na mne „zabírá“ a proto se jí držím a hodlám tak činit i dále.“

Po čtyřech dnech se rozjíždíme do všech koutů republiky, i na Slovensko. Opouštíme Kaprálův mlýn a lidi, mezi kterými jsme našli přátele. Unaveni, vyčerpáni, ale také vyrovnaní, spokojení a zároveň naplněni touhou na sobě pracovat.  Být více sami sebou a plni víry, že to má smysl. V létě si to prožijeme znova a jinak. Na červencový seminář přijede samotný zakladatel intuitivní pedagogiky, Pär Ahlbom.