Werbek a hry v Brně 9. 9.2018

Kde: CVČ Lužánky

Kdy: 9. 9. 2018 od 10:00 do cca 15.00h

Werbeck (odpoledne)

Je metoda práce s halsem, zaměřená i nadech a držení těla, postupnými krůčky odhalujete sami sebe, svůj vnitřní prostor a vlastní možnosti

Intu hry

jsou hry vycházející z intuitivní pedagogiky. Přijďte probudit své „vnitřní dítě“, odreagovat se, opět si jentak „zablbnout“ a být tím, kým opravdu jste.

Informace

marketa.nova@centrum.cz

777618453

Německý učitel převzal třídu, která jeho předchůdkyni přivedla na psychiatrii. A uspěl.

Dieter Schwartz převzal v jedné soukromé německé škole velmi problematickou třídu desetiletých dětí, poté, co to již tři učitelé vzdali a poslední učitelka dokonce skončila na psychiatrii. „Vás to taky čeká,“ řekl mu jeden z žáků, když nastoupil. Ale to se nestalo, i když cesta ke šťastnému konci nebyla snadná.


To zní dost extrémně, jako nějaká rada z pohádky. Věřil jste tomu?
Co bylo ve třídě špatně?
Hodně agresivity, šikana, spousta dětí s velmi nízkým sebevědomím. Třída ztratila důvěru v dospělé a vytvořila si svoje pravidla chování. Celkový úpadek vztahů. Snažil jsem se nějak u žáků získat autoritu, ale nedařilo se to. Zvlášť s jedním autistickým chlapcem jsem tvrdě narážel. Cokoli jsem po něm chtěl, jeho odpověď byla: nech mě na pokoji, dělat to nebudu. Byl to stres. Po nějakém čase jsem se obrátil o radu ke své učitelce Iris Johansson, u které jsem studoval intuitivní pedagogiku. Ta mi řekla: „To je jednoduché. Budeš-li se sebou spokojený a věřit tomu, že po něm chceš správnou věc, ať už bude jeho reakce jakákoli – tak ten kluk začne dělat, co po něm chceš.“

Říkal jsem si, že na tom něco bude, a byl jsem motivovaný začít to zkoušet, trénovat. Když člověk jedná s problematickými dětmi, musí hodně sledovat sebe, svoje emoce a chování, protože dítě je nevědomě odráží. Když s ním chci vyjít, musím být uvnitř přesvědčený, že to, co říkám nahlas, koresponduje s tím, co je uvnitř mě, že to opravdu i tak myslím.

Intuitivní pedagogika je směr, který vychází z přesvědčení, že děti se učí nejen ze slov, ale daleko více z činů a vnitřních postojů učitele. Zakladatelkou intuitivní pedagogiky, spolu s Pär Ahlbornem, je švédská autistická psycholožka Iris Johansson. Její žák Dieter Schwartz vede semináře intuitivní pedagogiky i v České republice.

A pomohlo to?
Ano, přišla situace, která ukázala, že Iris Johansson mi radila správně. Psali jsme diktát a já jsem po tom žákovi chtěl, aby si opravil chyby. On zase jako obvykle odmítl. Prokoumal jsem svou motivaci, zda to po něm opravdu chci kvůli němu, a ne kvůli sobě, potvrdil jsem si to a zopakoval požadavek. Zase nic a kluk navíc odešel ze třídy. Jdu za ním a znovu ho o to žádám, bez výsledku. A pak mi došlo, že on mi nevěří, že si nemyslí, že bych to dělal kvůli němu. A v té chvíli jsem to vzdal. Řekl jsem si, že to nemá cenu a pomalu se vracel zpátky do třídy, když tu ho vidím, jak se ke mně zezadu blíží a povídá: „Cože jste to chtěl, abych udělal?“

Co tedy zafungovalo?
Děti s autismem nemají žádné emoční filtry, všechny emoce k nim jdou napřímo a velmi silně. Chlapec předtím vnímal moje očekávání a vnímal je jako tlak, jako nepříjemnou emoci, a hned se vždy defenzívně stáhl. Můj požadavek k němu obvykle vůbec nedorazil. Ale když jsem mu tu samou věc řekl v nové, neutrální atmosféře, která nastala tím, že jsem to najednou vzdal a byl bez očekávání, tak to uslyšel. Byl to pro mě zásadní moment pochopení.

Od té chvíle se mi komunikace s ním dařila stále lépe a dokázal jsem ji rozšířit i na ostatní. Děti na mě začaly reagovat jinak, vstřícněji. Čím lépe jsem vnímal své pocity, tím lepší byla ve třídě atmosféra. A neodvezli mě na psychiatrii, jak mi prorokovali. Třídu jsem vedl dalších pět let a předal ji nakonec v dobrém stavu.

Zkouším se zamyslet nad tím, co na tohle řeknou učitelé, kteří mají třicet dětí ve třídě a myslí si, že na takovéto experimenty s pocity není čas. Asi by řekli: „Musím se rychle rozhodovat, jinak situace sklouzne do chaosu. Nemůžu tam přece stát a zkoumat, jak se cítím. Musím jednat!“
Jsem přesvědčený o tom, že komunikace zdegeneruje tím, že máme strach ze ztráty kontroly. Rychle se snažíme zbavit nepohody, který v nás tenhle strach vyvolává, a děláme to nějakým nátlakovým, a tudíž nedokonalým řešením, které odpovídá hrubé záplatě na hrubý pytel. Dobré řešení je naopak si dopřát čas a v situaci se porozhlédnout. To, co říkám, jsem si vyzkoušel, a aby tomu uvěřil někdo jiný, musí mít asi stejný zážitek, nebo mu aspoň dát šanci, aby se dostavil.

Mohu to ještě podpořit jiným příkladem ze stejné třídy. Když jsem tam byl asi dva a půl týdne, chtěl jsem zahájit hodinu a volal děti do třídy. Neměli jsme zvonek, byl to učitel, kdo svolával děti na hodinu. Jeden z žáků mi řekl: „No a co když nepůjdu?“ Řekl jsem mu na to: „Buď mě poslechneš, nebo zavolám tvou matku.“ To pomohlo, kluk poslechl a vešel do třídy, ale mně to nepřišlo jako dobrý způsob řešení, i když jsem neměl úplně jasno v tom proč. Až později, když jsem na to myslel, mi došlo, že jsem jednal pod vlivem strachu, že ztratím kontrolu nad situací, a tu komunikaci zavřel. Jinak bych byl přece daleko kreativnější. Mohl jsem mu třeba položit nějakou otázku, jako „a proč nechceš jít do třídy?“, nebo jsem mu mohl říct „tak zůstaň na chodbě, jestli chceš, a přijď, až budeš mít chuť“. Místo toho jsem použil svou moc učitele, vnutil svou vůli: Když neuděláš tohle, tak tě potrestám.

Co je tedy vaše rada vystresovaným kolegům učitelům, nebo komukoli, kdo je v těžké komunikační situaci? 
Poradil bych jim, ať zkusí to, co jsem opakovaně dělal já. Když jsem v takové situaci, kterou vnímám jako hrozbu, zastavím se a identifikuji svůj strach. Když mě situace neohrožuje na životě, tak si dovolím nejednat rychle a zbrkle. Jednou provždy jsem si řekl, že už nechci jet v režimu „autopilot“, že mi záleží na tom být v kontaktu s tím, co se ve mně děje. Tím spíš, když vím, že to vztahy s dětmi proměňuje. Od té doby jsem už nikdy nepoužil příkaz „když tohle neuděláš, tak tě potrestám“.

Moje schopnost komunikovat jinak, lépe, se zlepšovala postupně, s tím, jak se zlepšovala má schopnost být se svými pocity, rozumět jim a nenechat se ovládnout strachem. Můžu mít strach, to nevadí, ale nemusí mě pohltit, můžu se s ním sžít.

Když jsem v sobě našel strach z toho, že děti nebudou následovat to, co po nich chci – a když jsem se tomu pocitu odevzdal, nepotlačoval ho, nebránil se mu, najednou se ve mně objevil zvláštní prostor, jakési bezčasí otevřenosti a zranitelnosti. A všiml jsem si, že tenhle stav mysli působí nakažlivě i na děti. Najednou byly také otevřené a mezi mnou a jimi nestál žádný, ale vůbec žádný důvod, proč by neměly udělat to, co jsem navrhoval.

Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře intuitivní pedagogiky a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a dva roky jako třídní učitel ve waldorfské škole. Poté převzal a pět let vedl třídu v soukromé základní škole, o které mluví v rozhovoru.

zdroj: rodicevitani.cz

Dieter Schwartz: O holčičce s dlouhými vlasy, která neuměla počítat. Jak pocit ohrožení může zablokovat vaše dítě

Během let, kdy jsem učil na základní škole, jednou přistoupila do páté třídy holčička. Měla velmi dlouhé vlasy a byla poněkud zakřiknutá. Když jsem na hodině matematiky zadal početní úlohu, všiml jsem si, že nepočítá, jen zírá do papíru. Opatrně jsem se jí zeptal, jak jí tenhle výpočet učili ve škole, kde byla před tím. Začala mi to vysvětlovat. Brzy mi došlo, že úloze vůbec nerozumí, ale nechce to přiznat.

Když si všimla, že mi to začíná být jasné, propukla v pláč. A tohle se pak dělo opakovaně. Vždy, když jsem se jí na něco zeptal, předstírala, že zná odpověď, a když se dostala do úzkých, začala plakat. Choval jsem se k ní velmi jemně, ale nepomáhalo to. Vypadala opravdu vyděšeně.

Důvod jsem zjistil o něco později, když jsem mluvil s maminkou. V první třídě měla holčička učitele, řekla mi maminka, který jí jednou přede všemi, když něco počítala u tabule, řekl: “Jestli ti to i zítra půjde takhle pomalu, ustřihnu ti vlasy”. Od té doby hodiny matematiky prožívala ve stavu maximálního ohrožení, v režimu „alarm“. V takovém režimu dítě nemyslí, má zapnutého autopilota, jako kdyby šlo o život.

Věděl jsem, že v tomhle stavu mysli se matematiku nikdy nenaučí. Pokoušel jsem se jí z toho dostat na individuálním doučování. Zpočátku to mělo pořád stejný průběh. I když jsem ji ujišťoval, že se ničeho nemusí bát, že jí nehrozí žádné nebezpečí, panika se jí neustále vracela, nemohla si pomoct.

Asociace mezi nebezpečím a matematikou byla příliš silná. Promluvil jsem s ní o tom, jak to vidím, a požádal jsem ji, ať se snaží, co to jde, uvědomit si, že je v bezpečí a že jí nikdo neublíží, i když udělá chybu. Snažila se dělat, co jsem jí řekl. Nějaký čas trvalo, než byla schopná se ve svých emocích neztratit a než se vědomí bezpečí přeneslo z mysli i do jejího těla. Po nějaké době ale začala přece jen být uvolněnější i v situaci, kdy nevěděla, jak má něco spočítat. Dokázala paniku nahradit sledováním svých pocitů. I když při tom stále ještě plakala, dokázala mě poslouchat a časem i přemýšlet o početní úloze.

Došlo jí, co jsem jí neustále opakoval: že není její chyba, když něčemu nerozumí, že je mým úkolem najít způsob, jak jí to vysvětlit. Že ji při tom neodsuzuju.

Učil jsem ji matematiku až do osmé třídy. Nakonec počty zvládala v celkem uvolněném stavu, takže se dá říct, že v tomhle případě se mi podařilo do určité míry napravit, co ji tak poškodilo.

U mnoha jiných dětí se ale nikdy nedozvíme, co způsobilo jejich bloky. Vidíme je zablokované a myslíme si, že takové prostě jsou. Nedokážeme si představit, že před tím, než se něco stalo, byly otevřené a rády se učily novým věcem.

Němec Dieter Schwartz skládá hudbu a je dirigentem. Vede semináře o ´intuitivní pedagogice´ a působí jako kouč pro učitele a rodiče. Sedmnáct let pracoval jako učitel hudby a sedm let působil jako učitel na soukromé základní škole.

Jako když hodíte kamínek do vody a začnou se dělat vlny

zdroj: http://www.mistnikultura.cz

Reportáž ze semináře Intuitivní pedagogiky

ČR: V nově zrekonstruovaném ekodomě Kaprálův mlýn v Ochozi u Brna proběhl koncem března seminář intuitivní pedagogiky. Setkání lidí, kteří se snaží být dobrými průvodci dětí a zároveň nemají strach dojít k této touze přes vlastní porozumění sobě.  Kaprálův mlýn leží hluboko v přírodě, mezi lesy a lukami a poklidné místo přímo vybízí k zastavení a vnoření se do sebe. To, co všichni bytostně potřebujeme. Ideální místo pro „intuitivku“.

Autor článku:
Eva Klapka Koutová

Místo

Nedaleko Ochoze u Brna v údolí Moravského krasu, leží nově zrekonstruovaný Kaprálův mlýn. Místo s bohatou historií sahající až k počátkům 18. století, které nese divoké vzpomínky života našich předků.  Zažil přítomnost Rudé armády. Fronta se zde na několik dní zastavila. Padlo zde přes dvě stě vojáků, v blízkém sadu je pochováno na šedesát koní. V roce 1949 byl mlýn vyvlastněn, aby koncem osmdesátých let zcela zchátral. Teprve po revoluci byl mlýn navrácen původní majitelce Zdeně Kaprálové, která ho pronajala na 99 let Junáku. Podobu, kterou má nyní, by neměl nebýt tisícovky hodin, které na něm strávili dobrovolníci z celého světa. V roce 2007 pak dostali mlýn skauti darem od dcer Zdeny Kaprálové. Na její počest nese mlýn její jméno.

Toto silné místo nebylo pro seminář intuitivní pedagogiky vybráno náhodně. Pro citlivou práci na sobě je podpůrné prostředí velkou předností. Při prvním večerním setkání s Peterem Živým, který zde vede intuitivní hry, věnujeme dostatečný čas na to, abychom prostor, v kterém právě jsme a v kterém ještě několik dní budeme, správně „nacítili“. Napojili se na místo, které nám dodá to, co potřebujeme ke své práci. My naopak tento prostor budeme respektovat. Sedíme a vědomě vnímáme mlýn, jeho historii, architekturu, i jeho okolí. Nabízí klid, intimitu a prostor na hraní si.

Radana

„Intuitivní pedagogika je pro mě setkávání, sdílení, pozastavení v sobě. Exkurz do své vlastní duše, sebepozorování při neběžných situacích. Zkouška své lásky k mnoha lidem s různými pytlíčky svých zranění, zkušeností, strachů a dalších pocitů a potřeb. Návrat do dětských let, kdy je možno dělat cokoliv a jakkoliv. Hledání a znovunalézání stavu beze studu, bez strachů a omezení.“

Seminář

Na novém tříletém cyklu (v pořadí druhém) je nás něco přes čtyřicet. Pedagogové, průvodci v komunitních školách nebo soukromých školkách, družináři, vychovatelé, ale i lidé bez pedagogického vzdělání, zkrátka ti, kteří chtějí být dětem dobrými průvodci životem a ušetřit je nevědomých nerozumných chyb, které třeba někdy oni sami pocítili jako děti od dospělých. Obavy, že by se kurz nenaplnil, se rychle rozplynuly. Úplně první tříletý cyklus v Čechách skončil vloni a nebylo jisté, zda se najdou lidé, kteří by chtěli pokračovat nebo zda se seženou noví nadšenci. Mnoho těch, kteří tímto kurzem prošli, se shodlo na tom, že by se dál rádi setkávali a intuitivní pedagogiku praktikovali dál. Díky zápalu několika z nich a zájmu o kurz mnoha dalších, je tu cyklus nový. Průvodci jsou opět Dieter Schwartz (z Německa) na komunikaci a hlasová cvičení a s ním Peter Živý na intuitivní hry. Kromě nich se na českých seminářích objevuje ještě Thomas Pedroli (komunikace) a Lucas König (divadlo).

Silvie

„Každé jedno Intu setkání znamená pro mě přiblížení se sobě. Začínám si víc rozumět, více chápat svůj vnitřní „svět“, a pečovat o sebe. Baví mě život, když můžu být sama sebou. Co mi Intu za ty tři roky asi nejvíc dalo, je pocit vnitřní svobody. Je toho však mnohem víc – krásná přátelství, větší porozumění dětem, důvěra v život, hravost, překonávání strachů, soucit a porozumění. Intu je cesta, po které mě baví jít J

Co přesně je Intuitivní pedagogika

Intuitivní pedagogika je samozřejmě o intuici. Není ale snadné v dnešní době a v českém školství učit pouze intuitivně. Být intuitivním učitelem a zároveň splňovat RVP (rámcově-vzdělávací program) nebo ŠVP (školní vzdělávací program) se může zdát někdy dokonce nemožné. Intuitivní pedagogika je ale spíše o práci na sobě než na dětech.  Poprvé se tento pojem objevil před přibližně čtyřiceti lety ve Švédsku kolem skladatele, hudebníka a waldorfského pedagoga Pära Ahlboma. V osmdesátých letech založil ve švédském Järně spolu s malířkou Marete Lovlie školu Solvik postavenou na waldorfských základech, ale prohloubenou o tzv. intuitivní pedagogiku. Ačkoliv byl a je waldorfský systém velmi propracovaný a učitelé si ho cení, intuitivní pedagogika klade důraz na vlastní zkušenost. Oboje se přitom pěkně doplňuje. Kolem Pära vznikla skupina lidí, která se začala hlouběji zabývat dětským světem. Uvědomovali si, že pokud chtějí být dobrými učiteli, musí se umět dobře vcítit do duše dítěte, aby jej pochopili. Proto se sami snažili vzpomenout na svá vlastní dětství a na to, co jako děti zažívali a prožívali. Při hlubším vzpomínání zjistili, že dětství nebylo čistě idealistické období, jak se běžně mezi dospělými zmiňuje. Rozpomínali se na různá traumata a křivdy způsobené dospělými, aniž by si to samotní dospělí uvědomovali. Touhou těchto lidí bylo, aby dítě zůstalo svobodným člověkem – své, a jeho chování nepodléhalo vnějšímu hodnocení či manipulacím zvenčí. Takové, které samo dokáže utvářet svůj vlastní život. Sebe-vědomé dítě – člověk, který ví, co chce a následuje sebe. Aby to ale tyto děti dokázaly, musely mít kolem sebe také takové dospělé, které by mohly následovat. Takoví, kteří jsou vnitřně svobodní. Proto hlavním požadavkem učitele v Solviku bylo být sám sebou. Odtud pojem intuitivní pedagogika. Byly to na pedagogy bezesporu vysoké nároky. Proto začaly vznikat semináře zaměřené právě na intuitivní schopnosti vedené Pärem Ahlbomem a jeho žáky. Mezi ně patří i Dieter Schwartz, učitel, muzikant, který na kurzech intuitivní pedagogiky vede pedagogicko-psychologické rozhovory – komunikaci. Přes dlouhá léta, která působil jako pedagog, pochopil jedno. „ Děti jsou od přírody zvědavé, kreativní, aktivní, otevřené, ale také zranitelné. Dokud jsou v tomto stavu, mohou se rozvíjet a plně využít svůj potenciál. Opravdová setkání se také dějí jen tehdy, pokud jsme v tomto stavu. Pokud jsme takto otevření a zranitelní, prožíváme život naplno.“ V tomto duchu jsou vedeny i jeho semináře. Být otevřený a zranitelný je v pořádku. Šířily se do celého světa. Konají se několikrát do roka po celé Evropě, v Čechách letos čtvrtým rokem.

Kdy jste si naposledy hráli?

Během čtyř dnů, kdy seminář probíhá, si alespoň ve dvou, hodinu a půl dlouhých, blocích hrajeme. Uvnitř i venku. Energicky, kdy se honíme a zároveň spolupracujeme s ostatními. Nebo i samostatně, kdy jsme pozorností zaměřeni sami na sobě.  Jak Peter Živý – průvodce intuitivních her vysvětluje: Moje úloha je rozvíjet smysly, reflexy, komunikaci přes pohyb.“ Hra je v intuitivní pedagogice nepostradatelná. Tak jako hra patří k dětství a je nesmírně důležitá pro další vývoj malého člověka, stejně tak dobře slouží na semináři pro růst člověka velkého. Jako děti, tak i my, dospělí, si skrze hru prožijeme situace, které nám dopomůžou k růstu. Soustředění na pozornost a uvědomění si tady a teď.  Zapojení myšlení, cítění a tělesnosti do jednoho pohybu. Cvičení pozornosti vůči vnějšímu, ale i vnitřnímu světu.  Spojení sám se sebou, ale zároveň i s ostatními lidmi.

Zkouším to i já.  V kruhu ostatních lidí hraji „slepou hru“ – se zavřenýma očima. Jeden honí a druhý uniká. Kdy naposledy jsem tuto hru hrála? A vy? Vzpomenete si, jaké pocity jste při tom měli? Jdu na to. Kamarád, který jde do hry se mnou, pouze řekne: „Chytneš mě?“, „Jasně“  – sebevědomě odpovídám a hra začíná. Lovit je snadnější, nemáte strach. Pak si role vyměníme. „Kde jsi? Slyším tvé srdce!“ – vím, je to hra, ale reálně se bojím. Opravdu může slyšet mé srdce? Nedivila bych se, buší ostošest. Našlapuji zlehka, sem tam rychle přeběhnu. Pokud narazím do někoho, kdo tvoří kruh, sám mě nasměruje zpět. V okamžiku chycení vystřídá strach uvolnění. Prožila jsem si přítomnost, maximální pozornost, nacítění na druhého člověka, i strach, který se ve vteřině rozplynul.

Vyšší úroveň prožití strachu a práce na něm, ale zároveň i potřeba důvěry přináší hra „pád do prázdna“. Padáte na holou zem a ostatní vám během pádu hází pod tělo polštáře. Bez diskuze – jsou to silné momenty a emoce, které si během hry prožijete, procítíte, a které můžete pozorovat a později zpracovat. Je to nezapomenutelný zážitek.

Proč takové hry? Na tělesnost, která je podstatou her, jsou navázané pocity. Oba tyto aspekty se ve hře propojují a pomáhají nám uvědomit si, co se v nás děje a proč. Je to jedna z cest k pochopení sebe. A funguje to.

Honza

„Nejprve jsem cítil, že intu mi může pomoci dostat se do těla, na zem. Na vlastní kůži pocítit hranici mezi vnitřkem a vnějškem, na kterou jsem léta musel myslet. Pak jsem začal pozorovat, že uvnitř jsem dítě, zatímco venku už jsem dospělý a také že uvnitř jsem dospělý, zatímco venku jsem stále dítě. Pak se mi díky intu narodil syn, takže jsem se stal i nestal otcem a mám i nemám dítě. Když jedu metrem, naciťuji se do sebe a do lidí kolem a vnímám, že žijí v jiném světě než já a také že všichni obýváme jeden svět. Nechávám ty světy proudit kolem i dovnitř. Je to taková hra na prolínání světů a životů. Na intu se učím mít rád. Jen tak. Už mi to docela jde. Za pár let tím prosáknu natolik, že už se toho nepůjde zbavit, což mi nevadí.“

Pokud chceme pracovat s budoucností, nejde to bez toho, abychom si zpracovali minulost. – Chyba je dobrá

Se strachem je často spojována i chyba. Strach, že udělám chybu, že žák udělá chybu a následně bude potrestán – známkou, odmítnutím, odsouzením, výsměchem…  Ve výchově je to velké téma. Do teď se mnoho z nás bojí udělat chybu nebo ji následně přiznat. Dokazují to i výpovědi účastníků z dřívějšího semináře intuitivní pedagogiky, kdy měli přemýšlet nad tím, v jakých momentech se cítí jako děti. „Když mě peskuje šéf. Jsem jako malé dítě, které něco provedlo. Neodvažuji se vzdorovat“„Když mi něco nejde, cítím se jako malé neobratné dítě…“. Pocity z chyb, které jsme si prožili jako děti, si neseme do dospělosti. Přitom chyby jsou v pořádku. Právě chyby nás posouvají dál. Chyby jsou dobré. Samozřejmě, že chyby, které ohrožují existenciální stránku života, jsou něco jiného, ale kolik takových se nám děje?

Lenka Magdalena

„Intuitivní pedagogika je pro mě hraní, moje vnitřní dítě co vyhrabávám z nánosu dospělosti, odvaha ho ukázat, projevit. Je to pro mě poznání chyb, že jsou chyby opravdu prostě jen cesta – (překonávání strachu), že je potřeba je ukázat a pracovat s nimi v bezpečném prostředí, mezi lidmi co nehodnotí, jen jsou. A také vnitřní pravda.“

Učíme se lépe komunikovat, hodnocení

Pocity, které denně každý zažíváme, takové, které v nás vyvolávají vnitřní neklid, frustraci, vnitřní konflikt, nás mohou limitovat. Proto si zaslouží naši pozornost. Schopnost komunikace a schopnost mluvit o svých pocitech je zásadní pro to být autentický a pochopitelný pro ostatní. Účastníci semináře přichází i s konkrétními příklady z praxe, s kterými si nevědí rady. Ze školy, že školky, družiny, domácího prostředí. Ve všech hraje hlavní roli vztah s dítětem. Jaké mohou mít pedagogové problémy se žáky? Například: Jak pracovat se skupinou, ve které je jeden – dva žáci, kteří celý kolektiv a práci v něm bourají? Nebo: Jak zapojit či motivovat dítě do spolupráce? A v neposlední řadě: Jak smysluplně a produktivně komunikovat s rodiči? Dieter nás provede formou otázek a odpovědí k zásadním tvrzením: Konflikty nejsou mezi námi, ale v nás. Je důležité si uvědomit, že pokud se vnímáme jako oběť, nemůžeme nic změnit. Ke změně je nezbytná naše aktivita. A každý člověk má plnou kapacitu své konflikty řešit. Nepotřebuje na to nikoho zvenku. Většinou ale vlastní konflikty člověk nevidí. A proč konflikt vzniká? Protože obraz skutečnosti, který máme (chápejte: naše představa o tom, jak by to mělo být), neodpovídá skutečnosti. A kde se vzala ta představa, jak by to mělo být?…

Kolik lidí dnes dokáže být vskutku sami sebou? Co nám brání se plně a svobodně projevit? Strach z vnějšího hodnocení druhých? Odmítnutí? Nepřijetí? A jakou roli v tom hraje naše sebehodnota? Kde se naše sebehodnota tvoří? Na základě čeho? Tyto a další otázky se na seminářích probírají. Zdaleka v tom nejsme sami.

Jana

„Intuitivní pedagogika je pro mě poznání základních čtyř emocí v sobě. Schopnost umět je přečíst, nechat rozpustit, projít skrze tělo… Vysvětlení, proč je dobré, že nám druzí ukazují naše slabá místa. U divadla je to zkoušení různých rolí, postojů, práce s vyjadřováním pocitů, nálad, myšlenek, vytváření živých obrazů.

Svoboda, respekt, důvěra, bezpečí, nehodnocení sebe ani druhých.“

Plno otázek, plno odpovědí. Seminář plný příběhů. Je logické, že je dimenzován jako tříleté vzdělávání. Jaké by to bylo, kdyby naše děti učili pedagogové, kteří si jsou vědomi svých traumat a dokáží je zpracovat. Jsou to lidé, kteří jsou autentičtí, nehodnotící. A jaké by to bylo, kdybychom takové učitele měli my, jako děti. Nebo třeba rodiče?

Tereza

„Semináře intuitivní pedagogiky pro mne znamenají zlom v životě. Znamenají fyzické, emocionální, psychické a duchovní bezpečí. Je zde prostředí ne-hodnocení, ale toho skutečného. Tj. ne nevyřčeného a přítomného v myšlenkách, nýbrž ne-myšleného a ne-cítěného. Je to prostředí, kde jsem zjistila, že nejsem druh – „člověk ne-cítící“. Prostředí, kde mohu přijmout a opravdu fyzicky prožít své strachy, hněv, (smutek zatím jen částečně) a naplno radost  – nezávislou na ocenění druhými. Je to místo, kde se mi už 4 roky vrací životní síla, nahlížím a postupně se smiřuji, potažmo zbavuji, svých „bloků“, místo, kde se konečně setkávám s druhým člověkem i přes svůj stálý strach z odmítnutí. To vše je pro mne umožněno díky živým, konkrétním lidem: Peter, Dieter, Merete , Pär, Lukas , Suzanne, Thomas… V jejich přítomnosti se cítím volně, mohu se jich zeptat, na co chci, když nechci, ptát se nemusím. Pokud mě vidí v komunikační nesnázi, vím, že oni z toho v rozpacích nejsou a pokud jsou, poradí si s nimi bez mé pomoci, nechají mne prožít mé pocity, poskytnou pocit, že mám pro sebe celou jejich pozornost a všechen čas. Na intu se dostávám do přítomnosti, čas se zpomaluje a je „ naplněn“. Setkávám se se sebou, cítím, jak se tělem valí vlna, síla, energie…sálá a tepe… Rozjasňuje se mi pohled na vlastní život, častěji vím, co chci a někdy to dokonce i realizuji. Zde mám šanci si všimnout, že chvíle naplněné pocitem lhostejnosti, nepříjemného prázdna, rozplizlosti není něco, co je třeba rozehnat, zaplašit, rychle překlenout, přebít humorem. Je tu možnost všimnout si jich, neodstoupit od nich a prozkoumat je nebo je jen prožít… Intuitivní pedagogika na mne „zabírá“ a proto se jí držím a hodlám tak činit i dále.“

Po čtyřech dnech se rozjíždíme do všech koutů republiky, i na Slovensko. Opouštíme Kaprálův mlýn a lidi, mezi kterými jsme našli přátele. Unaveni, vyčerpáni, ale také vyrovnaní, spokojení a zároveň naplněni touhou na sobě pracovat.  Být více sami sebou a plni víry, že to má smysl. V létě si to prožijeme znova a jinak. Na červencový seminář přijede samotný zakladatel intuitivní pedagogiky, Pär Ahlbom.